pátek 13. června 2014

Hvězdy nám nepřály

Opět tu straším s recenzí. Omlouvám se, ale jsem ve skluzu už od svého maratonu, kdy jsem odstartovala přebytek jedné nezrecenzované knihy navíc, a chtěla bych se tohoto břemena už zbavit, abych mohla psát recenze hned na zrovna přečtenou knihu, protože se mi tak píšou nejlépe. Slibuji, že potom si dáme už něco nového.

Hvězdy nám nepřály

Autor: John Green
Originál: The Fault in Our Stars
Originální vydání: 2012
České vydání: Knižní klub, 2013
Formát: hardback, 240 stran
Přeložila: Veronika Volhejnová
Filmové zpracování: Hvězdy nám nepřály (Josh Boone, 2014)

Moje recenze na filmové zpracování ZDE



Anotace: Zajímavá a citlivá knížka o šestnáctileté Hazel, která trpí rakovinou a sblíží se s Augustem, jemuž se podařilo tuto nemoc překonat. Ti dva mladí lidé se výborně doplňují, a navíc je spojuje originální pohled na život i na chorobu, která je postihla. „Nejvtipnější smutný příběh“ je napsán s mimořádným smyslem pro humor a sarkasmus a díky autorovu vypravěčskému talentu vyznívá velmi působivě.


Moje myšlenky jsou hvězdy a já v nich nedokážu rozpoznat souhvězdí. A jelikož opravdu nevím, jak souvisle poskládat všechny své myšlenky a pocity ohledně této knihy do jednoho celku, začnu povídáním o tom, jak jsem se ke knize dostala.
Já jsem vždycky ráda četla knihy, ale nikdy jsem nebyla členem žádného knižního společenství ani jsem se nijak zvlášť nezajímala o nově vydané tituly (četla jsem pouze blog Abyss). Četla jsem zkrátka to, co mi přišlo pod ruku v knihovně a co mě tam zaujalo. Proto jsem o této knize, na kterou pravděpodobně všichni ostatní čtenáři netrpělivě čekali, dozvěděla až během minulého léta na tumblr.com. Hodně lidí se tam o ní opakovaně zmiňovalo, a jelikož jsem měla šest poukázek do Kanzelsbergra a jelikož mamka měla jet pracovně do Prahy, rozhodla jsem se, že poukázky za tuto knihu (mimo jiné) utratím a podívám se jí na zoubek. Ke čtení jsou se dostala někdy během srpna, možná na začátku září, nejsem si úplně jistá.
Netušila jsem, co od knihy čekat. Podle anotace jsem čekala smutný a romantický příběh, o autorovi jsem nikdy dřív neslyšela a žádnou jinou zkušenost jsem s ním tedy neměla. Ale tolik pochvalných odkazů na tumblr.com mě tlačilo do toho, abych se do knihy co nejdříve pustila. A nelitovala jsem, protože tato kniha se stalo jednou z mých nejoblíbenějších, ne-li tou nejoblíbenější vůbec.

Příběh vypráví šestnáctiletá Hazel, která má rakovinu v pokročilém stadiu, ale díky lékům je stabilizovaná na jakési optimální úrovni, při které dokáže normálně fungovat, až na to, že za sebou musí neustále vláčet kyslíkovou bombu. A pak se zamiluje. Jak prosté. Jenže na této knize není prosté takřka nic. 
Kolik autorů již napsalo knihu o rakovině nebo s hrdinou, který by trpěl rakovinou, nebo zkrátka příběh, kterého by se nějakým způsobem rakovina týkala? Kolik klišé jsme již na takové téma slyšeli? Tenhle příběh má ale ke klasickému klišé daleko.
Mohla bych začít výčtem toho, co se mi na knize tak moc líbilo.
Je vtipná. Nesmírně vtipná a často až morbidně sarkastická. Přitom nepoužívá žádné otřepané vtipy nebo klasické fráze, ale autor předvedl humor na úrovni. Není to sice kniha, u které byste se ustavičně popadali za břicho a váleli se smíchy po zemi (to se mi vlastně u knihy ještě nikdy nestalo), ale tento typ humoru mě neustále udivoval a bavil. Připomínal mi trochu britský humor, protože byl sušší, do ničeho vás netlačil a bylo na vás, jak ho přijmete. Musela jsem se nahlas smát hodně často, protože to zkrátka jinak nešlo.
Její hlavní hrdinové nejsou dokonalí, ale ničím mě neiritovali. A navíc jsou inteligentní. Někomu se může zdát, že na svůj věk plodili myšlenky, které se s jejich věkem neslučují, ale kdo z nás může vědět, jak se změní osobnost člověka, který si prošel takovými problémy, které nemá většina z nás za celý život? Jak člověk vyspěje, když se dívá smrti do tváře? A nepochybuji, že někde na světě existují podobně inteligentní teenageři. Neustále mě překvapovaly jejich konverzace, jejich názory a smýšlení, jejich neshody, jejich naprosto nepodnětné dialogy, z kterých se ale vždy nakonec vytěžila nějaká podnětná myšlenka.
Myšlenky, hlášky a citáty. Co je ten John Green schopen vymyslet za nesmrtelné věty? Mám pocit, že padesát procent z nich již mezi zasvěcenými zlidověla nebo v blízké době zlidoví. V téměř každé větě se dal najít nějaký hlubší smysl, ale jisté výroky vás zkrátka zarazí a donutí vás přemýšlet nad životem, jak se k němu stavíme a jak s ním nakládáme. A nejlepší na tom je, že to nejsou myšlenky obrovských filozofických rozměrů, ale jsou to myšlenky z běžného života, které jsou v běžném životě použitelné. Nic složitého, ovšem geniálního.
Romantická stránka knihy. Celá kniha je o lásce mezi dvěma mladými lidmi a je to jeden z nejromantičtějších příběhů, které jsem kdy měla možnost poznat, ale není přeslazený, naprosto ne, v žádném případě. Z autorových slov cítíte ten prožitek, tu sílu a něžnost, ale vše je vyvažováno vtipem a myšlenkami. Tahounem příběhu tedy není pouze láska, všechny jednotlivé aspekty dělají knihu originálem mezi ostatními vtipnými, filozofickými a romantickými díly.

Knihu není možné jen tak odložit, máte ji přečtenou za chviličku, protože je skutečně krátká. Ale John Green stačil na pár stránek vtisknout úžasný, velkolepý a neopakovatelný příběh, ve kterém se nepojednává o hrdinských činech, které zachránily lidstvo, ani o sentimentální stránce rakoviny, ale o činech, které ovlivňují naše nejbližší. Nemusíte změnit svět, stačí, když ho změníte někomu, koho milujete.
Konec knihy mi trhal srdce. Nikdy jsem u žádné knihy neplakala jako u této. Ale ten konec tam patřil. Pasoval ke knize dokonale, a i když jsem si mohla vyplakat oči a proklínat Johna Greena do největších ***, věděla jsem, že to tak mělo být a že to tak udělal správně. Protože takový život zkrátka je.
Na knize se mi ale toho líbilo mnohem víc. Pohled na život, vztahy a příběhy vedlejších postav, Císařský neduh a Cena úsvitu, nejkrásnější popisy Amsterdamu, metafory. Tato kniha obsahovala snad vše, co mám na knihách nejradši - myšlenky, humor a lásku.
Nestalo se mi ještě, že bych některou knihu přečetla více než dvakrát. Hvězdy nám nepřály jsem přečetla již třikrát a pokaždé mě bavily ještě o něco víc. Samozřejmě že pocity po prvním přečtení jsou neopakovatelné, ale pokaždé jsem v této knize našla něco nového, zábavného nebo poučného. Nikdy mě nepřestane udivovat autorův vytříbený styl a nemůžu se dočkat, až si přečtu jeho další díla.
Tato kniha je jedním slovem geniální a pro mě je moc důležitá, protože mě podstatně ovlivnila. Můžu vám ji tedy s nejčistším svědomím doporučit. Našla jsem pár lidí, které kniha tak nedostala jako mě, ale ve výsledku jsem na ni neslyšela žádný vyloženě špatný názor.



Moje hodnocení: 6/5

Zdroje obrázků: www.bux.cz, www.missdreamymarie.wordpress.com, www.redbubble.com, www.travelswithmarry.com, www.fanpop.com

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsem moc vděčná za každý komentář. Děkuji.