pondělí 7. července 2014

Sama doma

Dnes si můžete přečíst trochu odlišnou recenzi od těch ostatních. V poslední době jsem propadla YA literatuře, protože jsem součástí této masy čtenářů, kterým se to zkrátka líbí, ale dnes bych se chtěla zaměřit na knihu, která nespadá do této kategorie. Je určena čtenářům od devíti do třinácti let. Mně je sice šestnáct, ale i tak jsem si tuto knihu chtěla připomenout (navíc jsem si ji vytáhla ve Sklenici), protože Jacqueline Wilson bývala kdysi mou oblíbenou spisovatelkou.

Sama doma

Autor
: Jacqueline Wilson
Originál: Lily Alone
Originální vydání: 2011
České vydání: BB/art, 2012
Formát: hardback, 240 stran
Přeložila: Daniela Feltová

Databáze knih | Goodreads




Anotace: Lily není sama doma – ale chtěla by být. Starat se o tři mladší sourozence je totiž hodně velká zodpovědnost. Když máma odjede na dovolenou se svým novým přítelem a nechá Lily, šestiletá dvojčata Bliss a Baxtera a malou Pixie doma samotné, je Lily rozhodnutá udržet rodinu pohromadě a dokázat, že si umějí poradit i bez dospělých. Pak ale začne hrozit, že jejich tajemství bude odhaleno, a Lily si uvědomí, že potřebují nějakou bezpečnější skrýš. A vezme všechny tři sourozence stanovat do parku. Je tam spousta místa na běhání, nemusejí uklízet byt, a navíc je tam určitě nikdo nenajde… (Zdroj: Databáze knih)

Poprvé jsem tuto knihu četla, když vyšla - tedy v roce 2012. Jen jsem ji uviděla ve výloze v knihkupectví, musela jsem ji mít. A stala se poslední knihou, kterou jsem si od Jacqueline koupila a přečetla. Tehdy se mi líbila, ale došlo mi, že tato autorka má všechny knihy víceméně podobné a mě to už přestalo bavit. Tentokrát jsem tento problém neměla, protože jsem již dva roky nic podobného nečetla, tudíž jsem neměla pocit, že se autorka opakuje, řekněme, že to pro mě bylo nové. Bohužel mě na knize zklamaly jiné věci, možná právě proto, že už jsem starší a na knihy nahlížím novým a jiným způsobem.

Jako každá kniha od Jacqueline je i tato psaná jednoduchým a čtivým stylem, pro mladší čtenáře ideálním. Příběh zvolna pokračuje, autorka si nepotrpí na žádné složitosti. I pro mladší je tato kniha oddychová, nemusí se u ní přemýšlet nebo dávat zvláštní pozor, o nic důležitého nepřijdete. Já osobně jsem pár pasáží přelétla pouze očima nebo jsem četla každé druhé slovo, protože pro mě tato kniha byla málo zajímavá a často mě nudila. Nemyslím si však, že by byla nezáživná i pro mladší věkovou skupinu. Celkově na ni mám spíš skeptický názor, protože mě nezaujala tak, jak by měla čtenáře správně zaujmout - ale je to dáno pouze tím, že už jsem starší a příběh, který se v ní odehrává je pro mladší čtenáře. Trocha vtipu a napětí se v knize také nalezne, ale spíš se pohupuje na poli odlehčeného rodinného dramatu.
Nejvíce se mi líbily pasáže, ve kterých si děti hrály. Bylo milé číst o dětech, které chodí na hřiště, hrají si na školu a na opice, skáčou, výskají a zkrátka si hrají, jako se dříve hrávalo. I když to v dnešní době není tak reálné, bylo opravdu osvobozující a nostalgické si na podobné hry zavzpomínat.
Všechny postavy jsou velice milé, tak jak mají v podobných knihách být. Osobně jsem si nejvíce oblíbila Baxtera, který je tím správným rošťákem, který se však ke konci dokáže postavit za správnou věc a zachová se jako správný bratr, což mě na klucích obecně dojímá. Bohužel jsou často prezentovány mile i postavy, které si to nezaslouží. 

Vím, že je to pouze kniha pro děti, která je má pobavit, přesto se neubráním pocitu, že by právě dětské knížky měly dbát na to, aby si z nich děti odnesly to nejlepší do života, nějaké to ponaučení. Proč jsou pohádky pro děti? Protože jim dávají rady a základní ponětí o tom, co je správné. Není třeba, aby byly reálné nebo opravdové, měly by mít alespoň malý, skrytý výchovný potenciál. Neříkám, že tato kniha dětí kazí - mě nezkazila a upřímně mě to ani při prvním čtení v roce 2012 nenapadlo, ale teď mám pocit, že kniha dostatečně nezdůraznila některé věci - jako například to, že krást je špatné nebo že lhát je špatné. Je mi jasné, že to k příběhu patřilo a mělo se to tak přirozeně stát, i když nic z toho nebylo myšleno zle, ale i tak bych tam někde radši spatřila myšlenku, která by zdůrazňovala, že krást nebo lhát v tom případě bylo nutné (i když ne jediným řešením), ale rozhodně ne správné. Jak říkám, mě to tehdy k žádnému lhaní ani krádežím po přečtení nenabádalo, ale teď se na to dívám trochu jinak.
Co mě na knize ale skutečně naštvalo, byla matka Lily, Baxtera a ostatních. Rozhodně to nebyla nejlepší máma na světě, a i když možná své děti milovala, dávala to najevo jen občas a hlavně se podle toho chovala jen občas. Vím, že to je jen smyšlený příběh, ale celkově mě naštvalo to, jak lehce z celé situace nakonec vyvázla. Kniha je napsána tak, že i když ta máma dělala špatné věci a špatná rozhodnutí, máte ji vlastně rádi, nedáváte jí vůbec žádnou vinu a nakonec je z ní největší svatoušek a pouhá oběť. To mě na této knize naštvalo asi nejvíce.
Jinak je podle mě příběh podán hezky reálně. Postavy se víceméně chovají na svůj věk, i když Lily se občas musela trochu postaršit. Líbilo se mi, jak se jí měnily nálady, protože mi to zkrátka přišlo opravdové.

Kniha Sama doma je podaná milým, čtivým a zábavným způsobem pro mladší čtenářky, které si příběh určitě užijí, ovšem mně v knize chyběl výchovný potenciál. I když dětem nevštěpuje zlé myšlenky a špatné hodnoty, opomíjí je vymezit právě jako ty špatné.

Hodnocení: 2/5

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsem moc vděčná za každý komentář. Děkuji.