středa 27. srpna 2014

Dívka s pomeranči

Druhou knihou, kterou jsem o read-a-thonu přečetla, se stala kniha Dívka s pomeranči, kterou jsem měla čest číst už před dvěma lety. Součástí recenze bych chtěla podat i porovnání obou čtení, protože můj dojem z této knihy se po letech změnil.

Dívka s pomeranči

Autor: Jostein Gaarder
Originál: Appelsinpiken
Originální vydání: Aschehoug, 2003
České vydáníAlbatros, 2012
Formát: hardback, 160 stran
Překlad: Jarka Vrbová
Filmové zpracování: Dívka s pomeranči (Eva Dahr, 2009)



Anotace: Hrdinou této knihy je Georg, kterému zemřel otec, když byl hodně malý. A teď se najednou najde jeho dopis adresovaný synovi. Napsal ho krátce před smrtí, protože věděl, že mu chtěl předat některé své myšlenky a poselství, kterým by tehdy malý Georg nerozuměl. Tento emočně nabitý příběh vypráví o nemoci a marném boji, ale také o naději. A samozřejmě tady najdete pár filosofických otázek. (Databáze knih)


Před dvěma lety, v roce 2012, nakladatelství Albatros vydalo Dívku s pomeranči již po druhé. Tehdy jsem její nové vydání dostala od své maminky jako dárek. Pamatovala jsem si, jak jsme se společně dívali na filmové zpracování jiné knihy Josteina Gaardera - Sofiin svět. Když jsem od mamky tuto knihu dostala, očekávala jsem dílo podobného ražení - tedy především filozofického. Před dvěma lety jsem z knihy byla unesená a do opětovného přečtení jsem ji považovala za jednu ze svých nejoblíbenějších knih. Když jsem ji ale četla tentokrát, tak nadšená jsem znovu nebyla.
Tehdy i tentokrát jsem knihu přečetla zanedlouho. Pamatuji si, jak jsem se prvně zavřela do pokoje - stejně jako Georg - a začala číst - stejně jako Georg. Tentokrát jsem však knihu louskala průběžně po celý den. Bylo to pro mě trochu náročnější, protože jsem měla s několika věcmi problémy, a tím se mi trochu zhoršil požitek ze čtení. Četla jsem déle, pomaleji a občas jsem se nudila. 

Tato kniha je dle mého názoru určena k tomu, abyste ji přečetli na jeden zátah. Má jen 160 stran a nenajdete v ní žádné kapitoly. Jediné dělení, které v knize najdete, jsou rozlišení mezi Georgovým vyprávěním a vyprávěním jeho otce. A právě Georgovo vyprávění bylo to, s čím jsem měla největší problém.
Georg je patnáctiletý kluk, ale jeho vyprávění mi přišlo děsně strojené. Měla jsem pocit, jako by na mě mluvilo dvanáctileté dítě a přitom používalo složité věty. Zkrátka to na mě působilo, jako by autor chtěl dát Georgovi mladistvý nádech, ale aby zároveň používal zajímavá a složitá spojení, která by mu dodala inteligenční a filozofickou vyspělost. Nebavilo mě ani číst jeho pasáže, ve kterých mluví o Hubbleovu teleskopu. Toto téma mi není blízké, bohužel ani nebylo podáno tak, aby mi přišlo atraktivní. Jakmile však nadešel čas na vyprávění Georgova otce, začala jsem se na čtení těšit.
Na rozdíl od Georga vypráví jeho otec svůj velký životní příběh poutavě. Je znát, že dopis píše dospělý, ale je v něm cítím síla mládí, síla devatenáctiletého mladíka, který jednou narazil na Dívku s pomeranči. Ať už jde o romantické poblouznění, záchvaty zběsilé představivosti nebo mírné záchvěvy žárlivosti, jsou podány opravdu krásným, milým a kouzelným způsobem. Celá jeho cesta za Dívkou s pomeranči není ničím zas až tak výrazná, ale je podána tak laskavě, že vás to nemůže nezasáhnout. V tom je podle mě kouzlo tohoto vyprávění - jde o prostý příběh, poměrně jednoduchý, ale je vyprávěn takovým stylem, jako by šlo o největší příběh v dějinách. A to se mi moc líbilo - protože pro Georgova otce to byl vskutku ten nejlepší příběh.
Člověk by ale očekával, že kniha Josteina Gaardera nebude pouze prostým příběhem o lásce, ale bude se zabývat i množstvím filozofických otázek. Je pravda, že Georgův otec rozebíral spoustu maličkostí, ale v žádné z nich jsem neviděla nic tak podstatného jako on. Možná je to mým nepochopením, ale opravdovou filozofii jsem našla až na samotném konci, kde začínáme s probíráním jedné velké otázky, na kterou by si každý z nás měl najít odpověď. Nechci zde probírat samotnou otázku, ale styl, kterým jsou poslední odstavce otcova dopisu položeny. Cítila jsem z něj obrovské emoce. Emoce, které Georgův otec prožíval, když dopis pomalu ukončoval. Zoufalost, strach, bezmoc. To vše jsem z jeho posledních slov cítila. A i když to nebylo moc příjemné číst, oceňovala jsem to. Ne každému se tento závěr líbil, ale mně přišel opravdu "krásný".
Dívka s pomeranči není pouze filozofickou knihou, jak by se dalo očekávat. Je především příběhem o obyčejné lásce, která však zůstává největším otazníkem v životech nás všech. Sama jsem zde bohužel našla části, které mě nudily, ale také části, které na mě působily laskavým a kouzelným dojmem. Ačkoli mi na této knize vše nesedělo, stále tak zůstává působivým vyprávěním, které stojí za to, aby bylo čteno.

Hodnocení: 3,5/5

3 komentáře:

  1. Krásná kniha. Další kterou si musím přečíst :)

    OdpovědětVymazat
  2. Přiznám se, že George mi taky trochu drásal nervy. V první řadě mi hned od samého začátku vadilo, že nevím, jestli mám číst jeho jméno anglicky nebo ne. Je to seveřan, kdo ví, jestli to nečtou s gé. A pak to byl on sám, na jednu stranu zmatené dítě a na druhou stranu hrozně dospělí. Myslím, že autor ho měl udělat staršího, sama si nedovedu představit, že bych se takhle chovala v patnácti. Jinak se mi ale kniha moc líbila :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak nějak. Pro mě za mě ho klidně mohl nechat jako patnáctiletého chlapce, ale zkrátka mi občas přišlo, že sice nějak mluví, ale přitom chová se jako dítě. Přišlo mi to zvláštní. Ale až při druhém čtení. Poprvé jsem si tu knihu zamilovala :).

      Vymazat

Jsem moc vděčná za každý komentář. Děkuji.