čtvrtek 14. srpna 2014

Hon

S upírskou literaturou jsem neměla žádné zkušenosti - až doposud. Byl to pro mě zcela nezajímavý typ knih, kterým jsem se vyhýbala. Hon se stal první knihou, která se přes mou protiupírskou bariéru dostala. A jak u mě dopadla?

Hon

HonAutor: Andrew Fukuda
Originál: The Hunt
Série: Hon, 1. díl
Originální vydání: St. Martin's Griffin, 2012
České vydání: Fragment, 2014
Formát: paperback, 304 stran
Překlad: Jakub Kalina

Databáze knih | Goodreads


Anotace: Jak zůstat na živu ve světě, kde jsou lidé považováni za pochoutku a všichni touží po jejich krvi?
Pravidla jsou jasná: nesmát se, nepotit se, neupozorňovat na sebe. A hlavně – nezamilovat se do jedné z nich!
Gen se liší od všech ostatních. Nedokáže běžet rychlostí blesku, sluneční světlo ho nezabije a nemá neukojitelnou touhu po krvi. Není upír, je člověk. Je vybrán, aby se zúčastnil honu na poslední lidi. Jeho pečlivě utajovaný život se hroutí. Skupina bezcitných lovců začíná tušit, že s ním není něco v pořádku. Seznámení s dívkou v něm probudí city, které do té doby neznal.
Gen našel něco a někoho, za co má cenu bojovat, a jeho potřeba přežít ve světě plném nemilosrdných dravců je stále silnější... (Databáze knih)



Netuším, jaká jsem od této knihy měla očekávání, protože jsem nikdy předtím žádnou upířinu nečetla. Neměla jsem představu, jak takové knihy vypadají. Ale tuto knihu jsem považovala za upířinu z lepšího soudku, že zde nepůjde o třpytivé mladé krasavce, ale o pořádnou akci a krev. Nejvíce mě na tuto knihu nalákala nejspíš Rodaw ve své recenzi. 

Мой Мир@Mail.Ru

Představte si svět, ve kterém si upíři říkají lidé. A vy, normální člověk, jste vlastně glupan. Pokud chcete přežít, musíte se chovat jako člověk - nepotit se, nesmát se, nedávat najevo žádné emoce, nevalit oči, spát na spacích hácích, mít špičáky. Není moc překvapivé, že moc glupanů nepřežilo. Gen to ale zvládá do té doby, než se musí zúčastnit Honu na poslední glupany a jeho přestrojení je v ohrožení.

add a caption
Po první kapitole se mi kniha skutečně jevila jako zajímavá. Námět to byl dobrý, příběh zpracován příjemným stylem, upíři byla krvavá monstra a ne uhlazení hezounci. Později jsem ale pochopila, proč se mi ve skutečnosti líbila první kapitola - byla krátká. A já mám ráda kratší kapitoly, protože kniha ubíhá rychleji a člověk se jen tak nezačne nudit. Jenže v této knize byly kapitoly strašně dlouhé a příběh, který se odehrával před začátkem Honu, mě skutečně nudil. Knihou jsem se prokousávala docela pomalu, i když se nejedná o složité čtení. Jakmile však nastal jeden okamžik (který zde nechci zmiňovat kvůli spoilerům), kniha mě začala bavit, protože se tam konečně začalo něco dít. Nešlo ještě o žádnou krvavou akci, ale příběh dostal směr, kterým se mohl dál ubírat.
S první částí knihy bych neměla problém, kdybych cítila kontakt s hlavním hrdinou. Kdybych cítila jeho emoce. V textu sice stálo, že má strach, ale já jeho strach necítila. Jeho emoce, které sice musel navenek skrývat, jsem neprožívala spolu s ním. Kontakt s hrdinou byl pro mě tedy nulový a to pro mě bylo velké mínus. To způsobilo i to, že jsem si ho neoblíbila, jak bych si hlavního hrdinu měla oblíbit. Vytáčel mě tak, že jsem si často přála, aby ho už konečně zakousli.
Fear🙈Jakmile však nadešel již výše zmíněný okamžik, kniha mě začala více a více bavit. I když pro mě byl příběh trochu předvídatelný a spousta událostí pro mě nebyla překvapením, začala jsem si čtení užívat. Při čtení předchozích kapitol jsem odpočítávala stránky, ale posledních pár kapitol jsem přeletěla jako vítr. Akci autor tedy umí nastolit pořádně. Jeho popisné pasáže se mi nelíbily, protože se mi nedostaly pod kůži, ale akci zprostředkoval výborně. Konečně jsem cítila, že mě Hon nějakým způsobem uchvátil. Škoda jen, že se to stalo až v druhé části.

Přesto mi zážitek z knihy pokazilo několik maličkostí - chyby. Nemyslím tím pravopisné chyby, ale mezery, nedostatky v příběhu, které autor nedotáhl. Cítím se trochu jako hnidopich, ale nedá mi to.
  • Na straně 145: ""Domluveno," usmívá se." Záře - usmívá se. Není to vyloučeno, když je upír? A i kdyby byla glupan, neměl by si toho Gen hned všimnout, když se normálně v jeho okolí nikdo neusmívá, ani on sám? To mě jenom zarazilo.
  • Na straně 165: "A také mi dají ručník, něco, čemu říkají "mýdlo"..." Zde se Gen o mýdle zmiňuje jako o něčem, o čem v životě neslyšel. Ale na straně 30: "...při sprchování si drhnete tělo vodou a kousky mýdla..." se o mýdle normálně zmiňuje.
  • A závěr knihy? Přišlo mi, že se tak Gen nezachoval, protože chtěl, ale protože si to příběh žádal. Příběh se tak dle autora sice měl odvíjet, ale nepasovalo mi to ke Genově přirozenosti. Ale to už je jen můj subjektivní pohled.
Já vím, já vím. Jsou to blbosti, jsou to maličkosti. Ale přijde mi, že autor nevěnoval své vlastní knize dostatečné pozornosti. A když existují autoři, kteří vymýšlejí rozsáhlé ságy obsáhlé v sedmi knihách, v nichž zaznamenávají mnohem složitější příběh a neseknou se, proč by se měl sekat Andrew Fukuda v jednom malém příběhu?


Hon si jistě najde své publikum, protože má co nabídnout - dávku nemilosrdné upířiny a akce. Pro mě byla kniha málo strhující a předvídatelná, ale to, že nesedla mně, neznamená, že nemůže sednout i někomu jinému - o tom svědčí i množství pozitivních recenzí. Potenciál má veliký a je jen na vás, jak knihu přijmete. Já sama se těším na další díl, abych zjistila, jestli mě autor ještě dokáže překvapit.

Hodnocení: 3/5

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsem moc vděčná za každý komentář. Děkuji.