úterý 30. září 2014

Bílá jako sníh, rudá jako krev

Dnes jsem tu s další recenzí, protože recenzí není nikdy dost!

Bílá jako sníh, rudá jako krev

Autor: Alessandro d'Avenia
Originál: Bianca come il latte, rossa come il sangue
Originální vydání: Arnoldo Mondadori Editore S.p.A., 2010
České vydání: Jota, 2014
Formát: hardback,  270 stran
Překlad: Zdeňka Nováková
Filmové zpracováníBianca come il latte, rossa come il sangue (Giacomo Campiotti, 2013)



AnotaceLeo je šestnáctiletý kluk jako každý jiný: rád se poflakuje s kamarády, hraje fotbal, prohání se na mopedu a žije v dokonalé symbióze se svým iPodem. Dlouhé školní hodiny by nejraději vymazal a učitele vidí jako živočišný druh, v jehož brzké vyhynutí nepřestává doufat. Takže když přijde nový supl na dějepis a filozofii, Leo ho přivítá pořádnou dávkou cynismu a nasliněných kuliček.
Ale zdá se, že tenhle mladý profesor je mezi ostatními vyučujícími nečekanou raritou. Když přednáší, dokáže všechny strhnout, často zabrouzdá mimo osnovy a každým slovem nenápadně pobízí své žáky, aby žili naplno a šli za svými sny. A Leo jeden velký sen má – jmenuje se Beatrice, nejhezčí holka ve škole. Beatrice je ztělesněním vášně, její rudé vlasy září na miliony světelných let a jediný její pohled Leovi otevírá brány ráje…
Ale než Beatrice vůbec zjistí, že ji někdo miluje tak, jak ani Dante Alighieri nemohl milovat, onemocní leukémií. Leo si poprvé v životě klade otázky, na které nenajde odpověď na internetu, ale musí se s nimi vypořádat sám, a vydává se bojovat za svůj sen. Pochopí nakonec, že sny neumírají, a najde sílu věřit v něco většího, než je on sám? (Databáze knih)


Co si pomyslíte o knize, které naplno propadnete hned v první kapitole? Já osobně vždy nabudu přesvědčení, že tato kniha už mě zklamat nemůže. A tato mě skutečně nezklamala. Zamilovala jsem se v první kapitole a moje poblouznění neskončilo ani po poslední stránce.

"Každá věc má nějakou barvu. I každý pocit má nějakou barvu. Třeba ticho je bílé. A bílá je barva, kterou nesnáším, protože nikde nekončí."

UntitledKaždý čtenář má svůj vkus. Ačkoli jsou čtenáři, kteří se nebrání žádnému žánru a čtou vlastně úplně vše, vždy mají nějaký typ knih, které jim sedí nejvíce. Nemusí jít ani tak o žánr, jako o autorský styl nebo období, ve kterém se příběh odehrává. Ani já se nebráním žádnému žánru, ráda objevuje pěkné kousky ze všech směrů, ale pokud bych si měla vybrat knihy, které mi sedí nejlépe, byly by to právě knihy jako Bílá jako sníh, rudá jako krev.
Mám zkrátka ráda knihy, ve kterých si autor hraje se slovy, se skladbou, s metaforami. Užívá nádherná, romantická a poetická přirovnání, připodobňuje části příběhu k jiným jevům, jako to například bylo tady - nejvíce se mi líbilo, jak autor přemýšlel o snech, ale především jak život připodobňoval k barvám.
Upřímně, mě nikdy ani nenapadlo se na svět dívat očima jako Leo. Ale zjistila jsem, že jeho pohled je naprosto skvostný - vidět svět v barvách. Když jsem o tom četla, měla jsem pocit, jako kdybych promarnila svůj život, jako bych o něco přišla, jako bych se o něco ochudila. Tato kniha mi skutečně otevřela oči dokořán, protože jsem do jejího otevření ani netušila, jaké barvy se skrývají v každém z nás, jaká barva nás vystihuje, jakou barvu má život, smrt, láska, přátelství. Miluji knihy, které se zamýšlejí nad světem, nad životem, nad lidmi, nad láskou, ráda přemýšlím o takových věcech, a když si můžu přečíst o náhledu někoho jiného, není pro mě lepší odměny.
Jednou velkou odměnou byla tato kniha. Vyjádřila vše, co bylo potřeba, byla tak akorát smutná, tak akorát filozofická, tak akorát romantická a nad očekávání vtipná. Bavila jsem se od začátku do konce a po dlouhé době jsem znovu narazila na knihu, u které jsem si moc přála, aby nikdy neskončila. Četla se neuvěřitelně rychle, za což vděčím krátkým kapitolám, které mně osobně maximálně vyhovují, ale také čtivému stylu a rychlému spádu. 

Neodpustím si připomenout další drobnůstku, kterou na knihách miluji - narážky na jiné knihy nebo filmy. Spojování se světem, jaký znám. Jakákoli zmínka o Alighierim bylo pro mě jako povznesení, protože ačkoli netuším proč, Dante mi je hrozně sympatický. A právě proto jsem si možná tak zamilovala Lea.
Přiznám se, že chvílemi mě ale i Leo trochu vytáčel, protože mi přišlo, že se za Beatricí honí slepě jako za přeludem a my o ní vlastně nic moc nevěděli. Zároveň však ta rouška tajemství okolo ní vytvořila dojem, jako kdyby byla doopravdy jako sen a já chvílemi tápala, jestli se to Leovi jen všechno nezdá.
Celkově se Leova až fanatická láska nemusí zdát opravdová, mně samotné se nechtělo věřit, že by opravdu nějaký kluk mohl někoho tak moc milovat, ale tato atmosféra kolem příběhu vytváří nádherný rudý závoj - a autor to sám, i když v trochu jiné souvislosti, vysvětluje - nejde ani tak o přesnosti příběhu, jako o samotné vyprávění. A s tím souhlasím, protože si nemyslím, že je vždy potřeba vykládat jen čistě realistické příběhy. 
Tento příběh byl pro mě pohlazením na duši, tajemstvím, kouzlem, snem. Rozhodně bych tento příběh nekazila realitou, která občas není bohužel tak pohádková. 
Bílá jako sníh, rudá jako krev je nádherným, nevšedním příběhem o lásce, který bych vřele doporučila každému, kdo rád čte romantické, vtipné knihy, která vás donutí se zamyslet, ale především rozehrají vaši představivost v těch nejjasnějších barvách. Tento příběh se pro mě stal nádherným zážitkem, který si určitě ještě někdy ráda zopakuji. Pokud jste tedy nad touto knihou doposud váhali, neváhejte déle - tento příběh stojí za to, aby byl čten.

Hodnocení: 5/5

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsem moc vděčná za každý komentář. Děkuji.