neděle 7. prosince 2014

O čem mluvím, když mluvím o běhání

Blíží se nám Vánoce a já pro vás chystám tématicky laděný článek, spíš než o knihách ale bude o filmech, protože jsem viděla víc vánočních filmů, než jsem četla vánočně laděných knih. Ale vězte, že do toho článku zakomponuji asi úplně vše z Vánoc nebo těch článků bude více, to ještě uvidím. Dnes tu mám recenzi na knihu, která s Vánoci sice nijak nesouvisí, ale mohla by mnohé z vás zajímat, protože jsem mezi knihomoly zahlédla i pár nadšených běžců.

O čem mluvím, když mluvím o běhání

Autor: Haruki Murakami
Originál: Haširu koto ni cuite kataru toki ni boku kataru koto
České vydání: Odeon, 2010
Formát: hardback, 176 stran
Překlad: Tomáš Jurkovič


Anotace: Murakami běhá 25 let – každý den deset kilometrů, každý rok maraton. Titul knihy je variací na povídkovou sbírku O čem mluvím, když mluvím o lásce Raymonda Carvera. Kniha „memoárů“ rozhodně zaujme tři typy fanoušků: autorovy skalní příznivce, pro které je kultovní postavou, pak hledače receptu, jak se stát spisovatelem, a nakonec, jak jinak, běžce na dlouhou trať. V knize je jednak soubor esejů o běhu na dlouhé tratě, jednak spisovatelův „diář“ čtyřměsíční přípravy na maraton v New Yorku. Hovoří o fyzické i psychické bolesti, o stárnutí, o tématech, která se mu honí hlavou. Jsou tu úvahy o spisovatelství jako takovém: doba už nepřeje romantickým týpkům, co nasávají nebo berou drogy a píšou skvěle – doba přeje globálním spisovatelům-manažerům. Ostatně přísný režim a skvělá kondice bývají totožné u byznysmenů i u spisovatelů.


zdroj
Než začnu cokoli hodnotit, musím vám povědět příběh, který předcházel čtení této knihy.
Byla jsem v knihovně, a ačkoli jsem si byla vědoma toho, že bych si neměla půjčovat moc knih, protože mám dost svých vlastních nepřečtených, hledala jsem nějakou krátkou, která by mě mohla bavit, ale nezabralo by mi moc času ji přečíst. Pak jsem v poličce zahlédla oddělení knih tohoto slavného japonského spisovatele. Tato byla mezi nimi ta nejkratší, tak jsem po ní bez rozmyslu sáhla. Nečetla jsem si ani anotaci, stačilo mi jméno autora, abych si ji s sebou vzala domů.
Anotaci jsem si nepřečetla ani těsně před samotným čtením, což byla možná chyba. Nebo také ne, sama nevím. Ale každopádně - co tím chci říct? Že jsem od knihy měla naprosto jiná očekávání a těch se mi ani za mák nedostalo.
zdroj
Když jsem si stále dokola četla název knihy, nenapadlo mě, že by kniha mohla být skutečně celá o běhání. Čekala jsem klasickou beletristickou knihu, román, příběh, fikci. Předpokládala jsem, že hlavním hrdinou bude běžec nebo že v něčem jiném bude kniha zaměřená na běh, ale vůbec jsem nečekala, že tato kniha jsou memoáry samotného autora, který v ní nemluví o ničem jiném než o běhu a začátcích své spisovatelské činnosti.
Proto jsem si měla přečíst anotaci. V ní se totiž píše něco, co mě mohlo varovat: "Kniha „memoárů“ rozhodně zaujme tři typy fanoušků: autorovy skalní příznivce, pro které je kultovní postavou, pak hledače receptu, jak se stát spisovatelem, a nakonec, jak jinak, běžce na dlouhou trať. "
Ehm. Já rozhodně nejsem autorův skalní fanoušek, protože toto byla první kniha, kterou jsem od něj přečetla, zatím nehledám recept na to, jak se stát spisovatelem, a rozhodně nejsem běžec na dlouhou trať. Jednoduše řečeno, nepatřím ani do jedné cílové skupiny, které byla tato kniha určena. Od toho se odvíjí i mé konečné hodnocení.

Jak se říká, člověk by měl začít hodnotit to, co se mu líbilo. A mně se tato kniha líbila, a to především díky stylu, kterým autor píše. Ačkoli měla kniha spoustu pro mě nezáživných a nudných pasáží, autorův styl mě dokázal relativně uspokojit a hlavně v některých částech mě dokázal i zaujmout natolik, abych textu věnovala pozornost.
Nejsem čtenář, který by přeskakoval pasáže, ale pokud mě text nebaví, čtu dál a moc nevnímám, co jsem to zrovna přečetla. Takových chvílí jsem s touto knihou zažila mnoho. Ale zároveň jsem v ní našla i spoustu částí, kde mě čtení opravdu bavilo a dokázalo mě svým způsobem strhnout.
Byly to především pasáže, ve kterých autor popisuje vývoj svých pocitů během svého prvního maratonu nebo ultramaratonu, chvíle, kdy měl příběh děj a nejednalo se o pouhé povídání, chvíle, kdy ten děj gradoval a nějak se vyvíjel, chvíle, kdy tato kniha připomínala opravdový příběh.
Ale takových pasáží tam pro mne byl žalostný nedostatek. V mnoha částech se autor akorát opakuje, povídá o něčem, co mě nezajímá a nebaví. Ale to není autorovou chybou, to je chybou mou, protože jsem si zkrátka vybrala knihu, která není to pravé ořechové pro mé čtenářské gusto.
zdroj
Pokud ale můžu na knize ještě něco pochválit, je to určitě motivace, kterou mi dodala. Dříve jsem chodila běhat každý týden, ale jelikož jsem sportovní antitalent, musela jsem se do toho hodně nutit, vůbec mi to nešlo a víceméně jsem si běh neužívala a to mě dost odrazovalo, až jsem s tím nakonec sekla. Potěšilo mě však, že zažívat takové pocity je zcela normální, že začátečníci zkrátka dýchají ztěžka a že i vrcholovým běžcům se do toho také často nechce. Líbilo se mi zjištění, že i Murakami zpočátku zažíval pocit studu před sousedy, a spousta dalších podobných zajímavostí, které mi čtení této knihy dokázaly zpříjemnit. Takže po přečtení této knihy mám rozhodně chuť zase začít běhat.

Autorův styl a užívání různých prostředků k obohacení textu mě natolik zaujaly, že si od tohoto autora chci ještě něco přečíst. Píše zajímavě a dokázal mě zaujmout i v textu, který nebyl mne určený, ale bohužel i tak jsem se u knihy více nudila než bavila. Pokud jste ale Murakamiho fanoušek, amatérský spisovatel nebo vášnivý běžec, rozhodně tuto knihu zkuste, protože by vám mohla mnohé dát a rozhodně by vás mohla bavit více než mě.
Hodnocení: 3/5

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsem moc vděčná za každý komentář. Děkuji.