pátek 9. ledna 2015

Norské dřevo

V recenzi na Norské dřevo jsem se hodně rozepsala. Hodně. Možná je to i nejdelší recenze, co jsem zatím napsala. Ale myslím, že Norské dřevo si tolik slov zaslouží, protože to není jen tak ledajaká kniha.

Norské dřevo

AutorHaruki Murakami
OriginálNoruei no mori / ノルウェイの森
České vydání: Odeon, 2005
Formáthardback, 304 stran
PřekladTomáš Jurkovič


AnotacePo vydání Norského dřeva v USA vzrostl počet Murakamiho čtenářů z obvyklých statisíců na miliony, ačkoli někteří byli zklamáni tím, že autor napsal „jen" milostný příběh… Exotika, milostné vztahy, studentský život, nespoutaný sex – to vše lze v románu nalézt. Jeho název je zvolen podle známé písně Beatles, již si nechává od své spolubydlící Reiko v psychiatrické léčebně zahrát jedna z hlavních postav, dívka Naoko. Jakkoli se autor nesoustředí pouze na partnerské dvojice, ale spíše na trojice, oním styčným i nosným bodem zároveň je jedinec, student Tóru Watanabe. Musí převzít zodpovědnost za svůj život a naučit se sdílet pocity blízkého člověka. Největší výzvu však představuje – aniž by si to plně uvědomoval – otázka volby mezi životem a smrtí. Smrt je již v našem životě skryta, takové poselství mu předává jeho přítel Kizuki, než spáchá sebevraždu a zanechává zde vnitřně rozbitou Naoko s temnotou v duši, která v ní přetrvává od dětství, kdy sebevraždu spáchala její milovaná sestra. Poznává, že smrt má nejen svou tíži, ale i své kouzlo pro ty, kdož nemají kam jít.
Norské dřevo nabízí směsici japonských reálií a pohledů do nejhlubšího nitra duše; zároveň přibližuje exotické prostředí, charakteristické dramatickým příběhem, mistrovsky zvládnutou minimalistickou zkratkou i „nevyzpytatelností" hlavních postav.



Jsou knihy, které si přečtete. A potom tu jsou knihy, které prožijete slovo od slova, písmeno od písmena. Cítíte každý pocit, každou situaci, každou myšlenku. Norské dřevo je jednou z těch výjimečných knih, které prožijete, ačkoli v sobě neskrývají nikterak zvlášť výjimečný příběh. Hrdinové nemusí v každé kapitole zachraňovat svět, každá kapitola nemusí končit nečekaným převratem, ale přesto vás příběh chytne natolik, že se jeho čtení nedokážete vzdát. A přesně takové knihy já oceňuji nejvíce.

Číst Norské dřevo bylo pro mne zcela novou, odlišnou zkušeností. Vliv a konzum západní kultury se na nás tlačí ze všech stran, proto bylo pro mne příjemným, exotickým zpestřením zažít příběh z pera japonského spisovatele, z japonského prostředí minulého století. Ale ačkoli na mě Japonsko z knihy příjemně dýchalo, možná by mi to tak asijské ani nepřišlo, pokud bych si toho nebyla předem vědoma. Natolik je tato kniha exotická, a přesto srozumitelná pro obyčejného západního čtenáře.
Každou stránkou se více a více dostáváme pod kůži hlavnímu hrdinovi našeho příběhu, kterým je mladý student japonské univerzity Tóru Watanabe. Svým vystupováním a postoji mi hodně připomínal Holdena Caulfielda a rozhodně nejsem jediná, na koho tak působí. Popravdě celý příběh se mi jevil jako Kdo chytá v žitě - ne že by byl stejný po dějové stránce, ale jeho atmosféra umocňovala pocity, které jsem zažívala při čtení zmíněné americké klasiky. A pokud bych tuto knihu mohla ještě k něčemu přirovnat, byl by to Ten, kdo stojí v koutě - ve verzi pro dospělé.
zdroj
Ale tato přirovnání berte pouze jako doporučení. Protože pokud se vám líbilo Kdo chytá v žitě nebo Ten, kdo stojí v koutě, mohlo by se vám líbit i Norské dřevo. Vůbec tím nechci říct, že by jedna z knih kopírovala druhou. Jen mají potenciál uspokojit literární vkus daného čtenáře. Protože žádná z těchto knih není založena na akčním ději, na překvapivých zvratech, ale na postavách a myšlenkách a situacích a především na autorském stylu, který mně osobně perfektně sedl. Nezdálo se mi, že by si v něm autor na něco hrál, přesto ke mně jeho věty promlouvaly s vysokou intenzitou a jeho myšlenky se mi zaryly hluboko pod kůži. Možná to byla ta bezprostřednost, kterou se autor vyjadřoval, mírná syrovost a popisy bez omáčky okolo, které mě na této knize překvapily a zaujaly a o to více zasáhly.

Tóruův příběh je zvláštní, je zajímavý a působil na mě poměrně depresivně, ale i takové knihy občas člověk potřebuje. Moje pocity a zážitky z příběhu se ale hodně odvíjely od konkrétních postav, s kterými jsem zrovna trávila čas v dané kapitole. Některé vás opravdu rozesmutní a přivedou do zasmušilé nálady, některé vás však probudí a rozsvítí ve vás malé světélko naděje, jiskru života. Proto pro mne tento příběh byl tak rozmanitým zážitkem - díky různým pocitům, které ve mně evokovaly jednotlivé postavy. A tomu já říkám kouzlo literatury. Tomu já říkám talent.

Nemám pochyb o tom, že ještě v minulém roce by tato kniha ode mě dostala plný počet bodů díky skvělému zážitku ze čtení. Tato kniha ve mně vyvolala velmi zvláštní pocity, které jsem jen tak u ledajaké jiné četby nezažila, a proto si jí velice vážím a autor se dostal do popředí žebříčku spisovatelů, od kterých bych si toho ještě spoustu chtěla přečíst. Přesto jsem ve svém hodnocení po velmi dlouhé úvaze ubrala jednu hvězdičku. 
Ještě před koncem knihy jsem byla silně přesvědčena, že Norské dřevo ohodnotím pěti hvězdičkami, ale pak přišel konec, který ve mne zanechal velmi rozpačité pocity. Ačkoli jsem se v průběhu čtení hodně ztotožňovala s chováním a myšlenkami většiny postav nebo jsem minimálně měla pochopení pro jejich činy, při čtení závěrečných odstavců jsem si ale z knihy odnášela úplně jiné pocity než ze zbytku příběhu. Možná jsem příliš mladá a příliš nezkušená, abych některé věci pochopila. Ale pro mě není důležité nějaké možná, ale právě ten rozpačitý dojem, který jsem si ze závěru knihy odnesla; a proto už jsem nemohla knihu ohodnotit tak, jak jsem si původně plánovala.
O konečném rozhodnutí jsem se ještě utvrdila, když jsem si znovu přečetla počáteční část knihy - příběh začínáme v letadle, kde Tóru začíná vzpomínat a svou první výpověď končí velmi zvláštními slovy. A musím říct, že ani toto jsem příliš nepochopila. Když jsem knihu začala číst, úvodní část mě velmi zaujala, ale zpětně se na ni dívám jako na něco, co do příběhu vůbec nezapadalo. Přišlo mi to mírně nesmyslné a tak trochu i zbytečné, ale možná je to jen můj dojem, který jsem si ze čtení odnesla.
Upřímně jsem doufala, že příběh bude zakončen tam, kde začal - že se vrátíme k Tóruovi v jeho dospělých letech, že příběh skončí uzavřením kruhu. Bohužel se mi však toto přání nesplnilo, a proto mi tak úžasný zážitek ze čtení zpřetrhal konec, který ve mně zanechal mírné zklamání.

Ale přes všechnu kritiku závěru nesmím zapomenout znovu připomenout ten úžasný příběh, který se odehrál před ním. Úžasná cesta s neuvěřitelnými postavami, neobyčejný příběh, který na mne silně zapůsobil tak, že ani teď - několik dní po přečtení - nepřestávám nad knihou přemýšlet a rozhodně bych se k ní i jednou ráda vrátila.
Hodnocení : 4/5

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsem moc vděčná za každý komentář. Děkuji.