pátek 17. července 2015

Jaká jsou Papírová města na stříbrném plátně

Papírová města

Drama / Mysteriózní / Romantický / Komedie
USA, 2015, 109 min

Režie: Jake Schreier
Předloha: John Green
Scénář: Scott Neustadter, Michael H. Weber
Kamera: David Lanzenberg
Hudba: Ryan Lott
Obsazení: Cara Delevingne, Nat Wolff, Halston Sage, Cara Buono, Caitlin Carver

Česká premiéra: 23. 7. 2015




Obsah: Hrdinou příběhu je Quentin Jacobsen (Nat Wolff), normální, trochu bojácný kluk, který má od dětství rád nespoutanou sousedku se jménem dlouhým jako její nohy: Margo Rothovou Spiegelmanovou (Cara Delevingne). Spíše než by byli kamarády, je ale Quentin pravidelným svědkem jejích neuvěřitelných dobrodružství a také jejím tajným ctitelem. A to až do jedné noci, kdy mu Margo nečekaně zaklepe na okno jeho pokoje a vytáhne jej na podivuhodnou trestnou výpravu namířenou proti jejímu bývalému příteli spojenou s vtipnou a několikanásobnou pomstou. Díky této noční výpravě se Quentinovi nejen splní sen o sblížení s tajnou láskou, ale prožije i dobrodružství, kterým se zatím spíše vyhýbal. Jenže druhý den ráno jejich společné dobrodružství skončí a nastane nový den. Margo ve škole chybí. I další dny. Quentin začne pátrat a brzy si uvědomí, že Margo miluje záhady a také, že pro něj zanechala určité stopy a zašifrované vzkazy. Jak moc ji vlastně zná? A co jsou to ta papírová města, o kterých Margo mluvila? A tak jej díky Margo čeká další dobrodružná výprava, na které jej tentokráte doprovází jeho nejlepší kamarádi. Ale už to není výprava za pomstou, ale cesta za záhadou jménem Margo Roth Spiegelmanová a možná také za velkou láskou. (CinemArt)

S neuvěřením jsem hleděla na e-mail, který mi přišel - že jsem prý vyhrála dva lístky na předpremiéru Papírových měst. V té chvíli jsem si vzpomněla, že jsem se doopravdy zúčastnila soutěže knihkupectví Neoluxor, ale že bych měla šanci vyhrát? Na to jsem ani nepomyslela. Tak jsem se ze dne na den sbalila, vzala s sebou kamaráda a vyrazili jsme do Prahy. Naše dobrodružství, která jsme zažili po cestě, by vydala na další článek, ale dnes jsem tu proto, abych vás s předstihem nalákala na nový film podle knihy Johna Greena (na tu si můžete přečíst mou recenzi). Nebo to vůbec za to nestojí?


Stejně jako když čtete jednu knihu Johna Greena za druhou a máte pocit, že v každé z nich je znát jeho podpis, stejný pocit jsem měla u tohoto filmu, když jsem jej porovnávala s filmovými Hvězdami. Ten film má podobný náboj, podobné kouzlo, vyznívá z něj stejná atmosféra. Na rozdíl však od Hvězd, které jsou především dojemné a hořkosladké, je atmosféra Papírových měst spíše komediální. A jelikož humor byl mým oblíbeným prvkem při čtení knihy, nebyla jsem zklamána.
Přesto jsem měla v první části filmu trochu rozporuplné pocity. Vtipné narážky a scény, které nás měly rozesmát, mi přišly zaměřené spíše na fanoušky knihy, proto jsem se spíš jen usmívala, než že bych smíchy vyprskla. Trochu jsem přemýšlela, nakolik vtipné by to přišlo těm, co knihu nečetli. Rovněž jsem měla pocit, že se první část - tedy dobrodružství s Margo a hledání vodítek - trochu vleklo. Nebylo to nudné, ale zvlášť mě to také nestrhlo. Jakmile však na scénu vešli do popředí Quentinovi kamarádi, začala jsem být opravdu spokojená, protože Bena a Radara jsem si oblíbila už v knize. V té chvíli jsem byla schopná smát se upřímně a od plných plic. A závěrečná roadtripová část byla tou nejlepší - jak v knize, tak i ve filmu.
Co mě velmi mile překvapilo, protože jsem to vůbec nečekala, byli zvolení herci a jejich herecké výkony. Je pravda, že jejich role nevyžadují tolik jako role, za které se vyhrávají Oscaři, ale přesto si myslím, že je zahráli skvěle. Cara Delevigne v roli Margo mi přišla tak úchvatná, jak si ji Quentin představoval, i když ona sama není prototypem nádherné dívky. Její vliv mezi mladými však natolik roste, že už teď se její obočí považuje za vzor dívčí krásy. Její mírně nachřáplý hlas, ležérní projev, přirozenost v roli nespoutané dívky - to vše mi naprosto sedělo a opravdu jsem byla spokojená.
Nat Wolff mě však dostal ještě o něco víc. Vždycky mi přišel jako normální, sympatický kluk, ale od Quentina jsem žádala dávku té nesmělosti, neohrabanosti a roztomilosti. A Nat Wolff to zvládl výborně. Opravdu jsem mu jeho stydlivost a nejistý projev sežrala i s navijákem. Byl opravdu tak trochu neviditelným Q, nijak výrazný mezi spolužáky, ale výrazný na plátně. Ve většině ostatních filmů, kde se vám snaží předhodit hlavního hrdinu jako outsidera, to nefunguje, protože se o něm jako o outsiderovi jenom mluví, ale přitom je to uhlazený hezoun, na kterého by dívky stály fronty. Ale Natův Quentin ne, ten byl opravdu milý, chytrý, spořádaný a naprosto obyčejný. Moc se mi líbilo jeho schovávání rukou do rukávů, to byl opravdu pěkný detail.
Ale i další - Halston Sage v roli Lacey byla fakt krásná, až uměle krásná, ale přesto velmi milá postava. Bena jsem si původně představovala jinak, ale nakonec mě verze Austina Abramse fakt dostala. Výborný Ben, lepšího bych si nakonec vybrat nemohla. A nakonec Justice Smith v roli Radara, mé oblíbené postavy, splnil vše, co jsem od něj mohla očekávat. Chytrý a tak trochu jiný kluk oddaný své dívce, skvělý kamarád, s podivným rodinným zázemím.
Všichni herci to odehráli báječně. I tak to nebylo herecké umění, z kterého bych si sedla na zadek, protože pro to ani herci neměli prostor, ale bylo to takové umění, kterými oživili postavy z knihy. Dali jim život, a to v té nejlepší podobě, v jaké mohli.
Spousta lidí řeší, zda se filmová adaptace drží knihy do detailů - a pokud ne, je zle, je to špatně. Se svým vztahem k filmům jsem už ale dávno pochopila, že takto se to brát nedá, ale pokud vy to tak brát chcete, je to vaše rozhodnutí a váš názor, který není špatně. Film je druh umění sám o sobě, vytváří nové příběhy. Pokud chce ovšem předvést příběh, který už známe odjinud, může se jím inspirovat, může převzít postavy a dát jim nový příběh, může změnit zápletku, situace, okolnosti - ale stále to bude film, který jsem se rozhodla hodnotit jako samostatné dílo. Protože když si film vybere jinou zápletku, není to špatně, jen to je jiné. A přesto to může být lepší.
Popravdě mě až překvapilo, jak se film lišil od knihy, protože naopak Hvězdy nám nepřály se držely předlohy až striktně. Papírová města na plátně se ale lišila v drobnostech, hlavní zápletka i děj zůstaly stejné. Těch drobností mi ale přišlo dost a někdo, kdo opravdu nemá rád, když se film od knihy příliš liší, by nemusel být spokojen. Mě ty změny sice zaskočily, ale ve výsledku mi přišly naprosto logické a výborné.
Jako v každé filmové adaptaci bylo vynecháno spoustu okamžiků a maličkostí, které jsem si v knize užila, ale na příběh neměly zase takový vliv. Proto by vás mohla mrzet absence Omnislovníku nebo třeba debaty Quentinových rodičů. Ale od toho máme knihu - abychom se mohli vracet k našim oblíbeným maličkostem. Podle mě to nejdůležitější, tedy atmosféra a postavy, jsou plně zachovány.
Líbilo se mi, jak tvůrci trochu zatřásli s příběhem, především ke konci. Jak trochu pozměnili okolnosti někoho možná mohlo naštvat, ale já si myslím, že to filmu jedině prospělo. Došlo k zjednodušení zápletky tak, aby nebyla zbytečně natahována. V knize pro to prostor je, ve filmu ne. Ale filmaři se s tím poprali výborně. Příběh neztratil spád, napětí ani komediální linku, přesto došlo k mírnému zvážnění situace... Zkrátka si původní příběh upravili pro své potřeby a film tím získal nový rozměr.
Co se mi ale opravdu líbilo, bylo závěrečné vyznění - vyznění toho, co si z příběhu máme odnést, jaká je jeho myšlenka a závěr. Nevím proč, ale mám pocit, že z knihy jsem toto vyznění necítila. Určitě tam byla stejná myšlenka, ale nezapůsobila na mě tak, jako na mě zapůsobila při filmu. Proto jsem velmi ráda, že jsem se na film podívala - seskupila jsem si tím pocity, které jsem měla z knihy, film je pro mě uzavřel, a tím jsem získala komplexní pohled na celý příběh. Film pro mě určitě vyzvedl mnohé myšlenky, které jsem v knize jakýmsi způsobem přehlédla, a příběh jsem si tím mnohem více oblíbila. Ačkoli to nebyl smutný snímek, na konci mě opravdu dojal. Neplakala jsem, ale se závěrečnou myšlenkou jsem si uvědomila mnohé věci ve svém okolí a životě, uvědomila jsem si, co je pro mě důležité. 
Nechci proto hodnotit, zda je lepší kniha nebo film. V tomto případě nevím. V knize je toho mnohem, mnohem více. Více zápletek, více pocitů, více myšlenek. Ale tu hlavní ústřední myšlenku pro mě zkompletoval film, díky němu jsem ji poznala. Proto asi zůstanu u kombinace kniha/film a k oběma se ráda budu vracet.
Papírová města jsou moc příjemný film, u kterého se zasmějete. Jedná se sice o film pro teenagery, mezi ostatními, zdánlivě podobnými filmy se ale dle mého názoru neztratí, protože kromě klasickým prvků jako humor a romantika je v něm určitý přesah, jistá myšlenka, která se nakonec nemusí jevit tak převratně, ale vždy je důležité na ni přijít. I když to Quentinovi mohlo trvat déle, než by to třeba trvalo vám.

Hodnocení: 4/5

2 komentáře:

  1. Zítra na to jdu s kamarádkou do kina, tak jsem zvědavá, jak se to bude líbit mě :)

    OdpovědětVymazat

Jsem moc vděčná za každý komentář. Děkuji.