sobota 3. října 2015

Krev, pot, slzy a déšť

Jako pravidelného návštěvníka divadelních představení mě už toho tolik neuchvátí. Posledních pár let jsem z divadla odcházela s lhostejností či s mírným nadšením. Většinou jsem si řekla, že to bylo fajn představení, a dlouho mě mrzelo, že mi žádné nesebralo dech. Cítila jsem, že divadlo není to, co bývalo, že na pořádný, hutný zážitek aby člověk narazil, jen když bude mít opravdové štěstí. Já bych to u sebe nenazvala štěstím, ale osudem. Protože ve chvíli, když jsem uviděla plakát a přečetla si, o čem to je, věděla jsem, že to musím vidět. Mluvím tu o Deštivých dnech.

Zdroj: http://bit.ly/DestiveDny

Deštivé dny

Denny - Richard Krajčo 
Joey - David Švehlík

autor:Keith Huff
překlad:Pavel Dominik
režie:Janusz Klimsza
asistent režie:Marie Krbová
scéna:Janusz Klimsza
kostýmy:Janusz Klimsza
světla:Tomáš Dvořan, Michal Brodec, David Zelinka
zvuk:Tomáš Dvořan, Michal Brodec, David Zelinka


S divadly je to dnes tak, že většinu jejich repertoáru tvoří komedie nebo ultramoderní hry - tedy alespoň mně to tak připadá. Pramálo klasiky, která by zůstávala klasikou, a ne parodií nebo současnějším výkřikem téhož, a pramálo dramatických her, které by takové zůstávaly. Ale jsem nesmírně vděčná, že jsem jednu takovou objevila, a už se nemůžu dočkat, až potkám další takové.
Deštivé dny, drsné, chlapské drama amerického autora Keitha Huffa, které na Broadwayi hraje Daniel Craig a Hugh Jackman, je v české verzi s Richardem Krajčem a Davidem Švehlíkem něco, co mi totálně sebralo vítr z plachet. Nejde jenom o Huffův scénář, ale především o herecký koncert, který na jevišti tito dva herci rozehráli. Ještě teď mi z toho jde hlava kolem.
Příběh dvou parťáků, policistů Dennyho a Joeyho, sledujeme z obou pohledů, mnoha perspektiv, posloucháme ho několika hlasy, vše ovšem pouze prostřednictvím Krajča a Švehlíka. Viděla jsem těch postav ale mnohem, mnohem více. Jejich přátelství a pouto, pohnuté osudy, osobní zabijáky, jeden zvrat za druhým, neuvěřitelný sled různých událostí - to vše a mnohem více předvedli pouhopouzí dva herci, kteří na jevišti neměli nic jiného než dvě židle, dvě pistole a svůj talent. 
Získali si mě od začátku, kdy jsem se do děje cítila vtažena úžasným humorem. Drsným, vulgárním, ale v hloubi neskutečně pravdu vypovídajícím o lidech a zkažené společnosti. Bála jsem se ale zbytečně, když jsem si myslela, že půjde jenom o humor. Ten byl posledním světýlkem před mnohými událostmi, které později nastaly a které přes celou scénu natáhly závoj opravdu temné, sugestivní a dusivé atmosféry, z které jsem se nedostala do závěrečných standing ovation. Nohy se mi klepaly tak, že jsem ani stát pořádně nemohla, tleskající ruce jsem necítila od toho, jak křečovitě jsem je měla při konci představení sepnuté. Srdce mi bušilo, přetékala jsem myšlenkami a emocemi. Tomuto já říkám divadelní zážitek. A tomu, co předvedli, říkám herectví.
Znovu opakuji - dva herci, dvě židle. Neskutečné množství událostí, postav, pohledů, situací. Každý z nich hrál nejenom sebe, svou postavu, její pohyby, mimiku, tón hlasu, chování a k lidem promlouvající myšlenky, oba byli zároveň vypravěči, stávali se dalšími aktéry v jejich spletitém příběhu, byli kulisami, prostředím, zvuky, atmosférou. Celé jeviště měli pro sebe a celé jej zaplnili. Jejich gesta, pohledy, pohyby, vše mě přesvědčovalo o pravosti toho, co říkají. Poprvé po hodně dlouhé době jsem nejenom přišla v divadle o dech, ale opravdu jsem hercům věřila.
I přes to musím Krajča vyzdvihnout. Jeho výkon byl jeden z nejlepších, co jsem na divadle kdy viděla. On svou postavou žil, on jí byl, on byl vším a všemi, on byl pocitem, myšlenkou, vtipem a hrůzou, vášní a hnusem. Konečně jsem na vlastní oči viděla, jak vypadá výkon hodný Thálie, výkon, po kterém mi mráz běhal po zádech. David Švehlík mu velmi dobře sekunduje, ale Richard Krajčo je právě v této hře na jevišti bohem. 

Režisér Janusz Klimsza říká, že se tato hra ženám bude líbit a chlapi jí budou rozumět, a myslím, že je to pravda. Protože mně se to opravdu líbilo, ale stále si nejsem jistá, jestli bych si z ní jako muž neodnesla více. I tak jsem od tohoto představení dostala neuvěřitelný zážitek, který jsem pocítila na duši i na těle, dalo mi opět trochu jiný náhled na člověka a na lidi a ještě jsem se u toho aspoň ze začátku dobře nasmála. Ale humor je u této hry opravdu vedlejší. Nejdůležitější je skutečně to, co zde Krajčo a Švehlík zprostředkovali. Současné divadelní drama, jak si ho já představuji. Takové, při jehož konci tleskáte ve stoje a odcházíte s mrazem v zádech a krví, která vám tepe v končetinách místo v srdci. Protože přímo tam se mi uložila vzpomínka a nenahraditelný zážitek.

Hodnocení: 5/5

4 komentáře:

  1. Ty jsi absolutně úžasná.Jsi snad jediná,kdo má na většinu věcí stejné názory jako já.(Já přímo nesnáším zmodernizované hry a snažím se najít aspoň jednu klasiku). Hlavně pokračuj dál.:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jejda, děkuji moc. Pokaždé mám radost, když mohu s někým sdílet stejný názor nebo nadšení, to je super! :) Podle mě není každá zmodernizovaná hra špatná, ale teď je zmodernizovaná opravdu téměř každá - a to už mi potom špatné připadá :/.

      Vymazat
    2. Modernizace jako taková mi přímo nevadí,spíš to, že se snaží vše změnit za každou cenu a především samými vulgarismy .Nejvíce mě to vadí u tragédií, kdy z toho většinou udělají hloupou frašku. Ale například balet Labutí jezero, který jsem viděla ve zmodernizované verzi se mi líbil více než originál.

      Vymazat
    3. Ano, s tím naprosto souhlasím. Jako by slovo zmodernizování znamenalo vulgární a změnit úplně vše. U tragédií mě to také obzvlášť štve, když se dostanu do pochmurné nálady, vše je dramatické a napjaté a oni nakonec udělají nějaký hloupý "vtip", tím to celé zruší.
      Labutí jezero by mě tedy zajímalo. Já viděla jen klasické ztvárnění :).

      Vymazat

Jsem moc vděčná za každý komentář. Děkuji.