pondělí 21. prosince 2015

Jak člověk ke zkáze přišel

Nejlepší knihy jsou pro mě ty, které spojují zábavný příběh (nemyslím tím nutně vtipný příběh, ale zkrátka takový, který vás zabaví ať už rychlým spádem, napětím, zajímavou zápletkou,...) a myšlenku. Knihy, které nám nepodají pouze něco, při čem zabijeme čas, ale i něco, co nám do života vnese něco hlubšího, něco, co nás zasáhne nebo donutí přemýšlet. Jsem moc ráda, že Den trifidů patří k tomuto druhu knih.
Chtěla jsem si ho přečíst už dávno, protože jsem o něm neslyšela jediné slůvko proti, ale o apokalyptickém příběhu jsem si hned pomyslela to, že půjde o akcí nabitý příběh, který mě sice nejspíš zabaví, ale asi mě dvakrát nenadchne. Jsem tak šťastná, že jsem se mýlila.



Bill Masen se probudí v nemocnici s bandážemi přes oči, protože právě prodělal operaci, která mu měla zpátky vrátit zrak. Podivné je však to, že je všude kolem hrobové ticho až na občasné zoufalé výkřiky ozývající se z chodby. Nikdo nepřichází, aby mu sundal obvazy. Sestry nereagují na volání. Bill se tedy rozhodne sundat si je sám. A vzápětí zjistí, že je jediný člověk, který vidí. Všichni ostatní oslepli. A kdyby vám to náhodou nestačilo, všude kolem se rozlézají chodící mimozemské masožravé rostliny.

Znělo mi to zajímavě od začátku, protože jsem nikdy nic podobného nečetla. Apokalyptické knihy, sci-fi, nic z toho není můj obor. Jelikož je Den trifidů klasikou, byla jsem ochotna se tomuto žánru podívat na zoubek právě skrz něco tak osvědčeného. Myslela jsem, že dostanu zbraně a techniku. Myslela jsem, že dostanu boje na život a na smrt s mimozemšťany. Ale místo toho jsem dostala něco víc, něco takového, co mám přesně ráda - pořádné postavy s propracovaným vnitřním světem.
Tolik jsem se v této knize mýlila po všech směrech a přičítám to americkým filmům tohoto typu, kterých jsem zhlédla poněkud více, než jsem na toto téma četla knih. Tady totiž vůbec nešlo o akci a boj s mimozemšťany, ale o to, jak se člověk cítí, když zůstane úplně sám. Jak se člověk zachová, když je evidentně široko daleko jediný, kdo může pomoci. Co je správné a co je špatné? Zachovat se podle svědomí, nebo myslet na budoucnost a směřovat k ní i přes to, že za sebou zanecháme jizvy? A co taková rozhodnutí s člověkem udělají? Jak ho změní? Co se z něj stane?
Tolik různých otázek a nejlepší bylo, že jsme na všechny nedostali odpovědi. Především na to, co je správné a co špatné. Protože taková měřítka si vytváříme sami podle společnosti a kultury, ve které žijeme. Jak moc se najednou změní, když se tato společnost zhroutí? Je třeba vytvořit nová pravidla, nový řád... Nebo je to vůbec potřeba?
Pokud vás však psychologické knihy tolik neberou jako mě, nemusíte se bát, že je tato kniha pouze o tomto. Naopak má co nabídnout velkému množství lidí, protože ani o tu akci není nouze, sem tam nějaké politikaření a k tomu všemu krásné popisy chátrající země. Trocha zoufalosti, beznaděje a znovuobjevené naděje v budoucnost.
V určitých pasážích mi dokonce běhal mráz po zádech, protože jen myšlenka na něco podobného je tak znepokojivá, že vás to zkrátka nemůže nechat úplně chladnými. Mně osobně si stačilo jenom představit, co bych dělala, kdybych se jednoho dne probudila a neviděla. Nebo kdybych se jednoho dne probudila a byla jediná, kdo vidět může. A je to tu zase - mráz po zádech.
Kromě přemýšlení o vás samých vás tato kniha donutí zamyslet se i nad světem a nad lidmi, nad námi všemi, co tu žijeme, a jak se chováme. A k čemu vlastně spějeme. Právě kvůli tomuto faktu bych tuto knihu dala všem lidem na seznam povinné četby. Všem lidem na zeměkouli. A těm, co o naší budoucnosti rozhodují nejvíce, by tuto knihu měli předčítat každý den před spaním.

Čtení v angličtině
Číst tuto knihu v angličtině mi mnohé přineslo a na druhou stranu zase sebralo. Určitě to byl skvělý zážitek - číst slova přesně tak, jak je Wyndham napsal. Všechna stejně tak, jak je s nejvyšší pečlivostí vybíral, aby měla ten správný efekt na čtenáře. K tomu všemu jsem si samozřejmě procvičila angličtinu a nasbírala trochu té slovní zásoby. 
Na druhou stranu bylo občas vyčerpávající tuto knihu číst, protože mě v poslední době hodně zmáhala únava a u čtení, u kterého se musíte více soustředit, si zrovna neodpočinete. A další nevýhodou tohoto čtení určitě bylo to, že jsem plně nedokázala ocenit autorův styl psaní. Na popisy situací využíval hodně přídavných jmen a dalších slov, kterým jsem zcela nerozuměla, ale byla jsem líná si každé hledat ve slovníku, když jsem z kontextu chápala, jaký náhled na tu danou problematiku hlavní hrdina měl. Nejspíš právě proto si kniha nevysloužila plný počet hvězd - trvalo mi ji dlouho přečíst, i když mě bavila, ale úplně jsem ji docenit nedokázala.
Na četbu v angličtině bych ji ale určitě doporučila všem od úrovně B1+, protože to hlavní pokaždé srozumitelné je a pěkný zážitek to pro vás bude každopádně i přes jazykovou bariéru. Navíc nejde o tak starou knihu, proto je psána takovou angličtinou, na kterou jsme zvyklí i teď.

Hodnocení: 4/5

John Wyndham: The Day of the Triffids (1951), vydáno v edici Penguin Modern Classics v roce 2001
Paperback, 233 stran

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsem moc vděčná za každý komentář. Děkuji.