neděle 3. dubna 2016

Zkouknuto | BŘEZEN 2016

Stalo se tak, jak jsem předpovídala. Filmů jsem viděla méně než minulý měsíc, ale stále u mě hrály prim. Odlišný vývoj v dubnu nepředpokládám, takže všem knihomolům se omlouvám, všem cinefilům: Hurá!



Co žere Gilberta Grapea (Lasse Hallström, 1993)
Po Oscarech jsem dostávala čím dál větší chuť vidět Lea v některé z jeho dalších průlomových rolí a nakonec jsem si vybrala tu, za kterou byl poprvé na zlatou sošku nominován. A podal takový výkon, že nechápu, proč ji nevyhrál už tehdy (musím se podívat na film Uprchlík, abych pochopila, proč tehdy vyhrál Tommy Lee Jones) - já jsem neměla nejmenší pochybnost, že ten kluk je opravdu nemocný, já jsem téměř měla dojem, že v minulosti byl Leo doopravdy postižený a zázrakem se vyléčil do dnešní podoby. Byl naprosto perfektní. Ale co se týče celého filmu, ani ten nebyl vůbec špatný. Bylo to nenásilné romantické drama, melancholické, poklidné, o hledání vlastního života a života vůbec. Nebylo to přehnané, bylo to vlastně docela komorní, ale s vlastní působivou atmosférou. Navíc bylo vážně osvěžující vidět Johnnyho Deppa v jiné roli než podivínské a nutno říci, že i on ji zvládl perfektně. 4/5

2001: Vesmírná odysea (Stanley Kubrick, 1968)
Tento film jsem už jednou po očku sledovala s bráchou po zhlédnutí Interstellaru, který se nám oběma velmi líbil. Tehdy jsem tomu ale nevěnovala moc pozornost, tak jsem si film pustila podruhé a pečlivě ho sledovala od začátku do konce - a byla jsem z toho u vytržení. Tento film je naprosto úžasný, ale šíleně pomalý a člověk musí mít opravdu náladu vystát tak dlouhé záběry, které se mohou zdát, že jsou o ničem, ale mně přišly opravdu nádherné. Jednak je film opravdu krásně natočený, kamera snímá ze všech možných úhlů, zabírá neuvěřitelné vesmírné objekty, tamní efekty předčí i některé současné a navíc v těch záběrech sama vidím určitou poetiku - zachycení minulosti a budoucnosti, které se nám sice mohou zdát vzrušující, ale ve skutečnosti i v nich najdete všednost, nezáživné výplně mezi hlavními událostmi dne. Proto jsem byla ráda, že film nezachytil pouze akci a to zajímavé, ale i obyčejné věci mezitím. To může sice působit nudně, protože to nudné je, ale v tom vidím to zajímavé, navíc když je to obohacené o krásné kulisy a prostředí. Závěrečná pointa je navíc tak zvláštní, že ve vás film i něco zanechá. Především nepřestanete přemýšlet nad tím, co to vlastně bylo a jak si to vysvětlit. Tento film je krásný, ale musíte se připravit na to, že budete muset vystát spoustu záběrů, které vám nebudou připadat tak zajímavé, ale jsou důležité. A doplněné perfektně načasovanou hudbou. 4,5/5

23. Český lev (Michael Čech, 2016)
Minulý rok byl Český lev průměrný. Tento rok si zachoval stejnou, ale o to horší podobu. Mohla jsem na něj napsat ucelený pohled jako na Oscary, ale nakonec jsem se rozhodla jen pro zmínku tady ve Zkouknuto. Český lev má být vrcholem filmového roku. Má ctít, vzývat a předvádět to nejlepší, co se u nás natočilo. Jak má ale něco takového ocenit, když sám si nedokáže zachovat úctyhodnou podobu? Celý ceremoniál byl naprostá nuda natažená do neuvěřitelné délky, moderátorka Lucie Výborná, nakolik ji mám ráda v rádiu, byla neskutečně nudná a ničím výrazná, když nepočítám její karkulkovský oblek, do kterého nechápu, proč ji navlékli. Ceny tentokrát nepředávali doktoři, ale vědci, což mělo právě tak nijaký smysl. Ti lidé jsou sice důležití a bezvadní, ale s filmem to nemá nic společného a diskuze o vědě před předáním ceny neměla žádný význam; navíc když to pokaždé končilo slovy "Prosím, otevřete obálku", už jsem si vážně připadala, že se zasekl přehrávač. Celý večer byl ale také neskutečně rozpačitý - nikdo pořádně nevěděl kdy a kam a co má říkat, výherci si museli sami zvedat mikrofon, vidět v nominacích Výměnu manželek nebo Přístav, to mi bylo stydno úplně za všechny... S Českým lvem se musí něco stát, protože ta ocenění samotná jsou super, ale ten ceremoniál se konat nemusí, pokud z toho někdo není schopen udělat obřad, který by nebyl aspoň zcela směšný... 1/5

Birdman (Alejandro González Iñárritu, 2014)
Birdmana jsem dlouho chtěla vidět, protože mám jeho režiséra velmi ráda, protože vyhrál Oscara a protože jsem nechápala to nízké hodnocení, kterého se u nás dočkal. Ale teď po zhlédnutí už to hodnocení chápu, protože sama jsem Birdmanem byla silně neoslněna. Nebyl to sice špatný film, to vůbec ne, ale vůbec nechápu to, že vyhrál Oscara, protože tak dobrý podle mě opravdu nebyl - z nominovaných jsem viděla Whiplash, Kód Enigmy a Grandhotel Budapešť a všechny byly určitě lepší než Birdman. Nemůže se mu nicméně upřít skvělá kamera, zajímavý námět, který baví, a velmi dobrá kritika Hollywoodu. Tvoří to celek, který sice není špatný a bavilo mě se na něj koukat, ale vlastně mi to nakonec nic nepřineslo. Žádné zvláštní emoce, žádné zvláštní vyznění, žádná myšlenka, kterou bych si z toho odnesla. 3,5/5

Štěstí (Bohdan Sláma, 2005)
O tomto českém filmu jsem neslyšela dřív, než jsem ho našla mezi našimi DVD, ale mamka mi ho hned doporučila, tak jsem si ho pustila. A musím říci, že jsem byla příjemně překvapena. Štěstí možná není ničím tak originální ani není dějově nijak závratné, ale zachytilo všechno, co bylo potřeba, a zachytilo to velmi dobře. Jde o zajímavé sociální drama s báječnými českými herci, kteří mě přesvědčili, že nad nimi ještě nemusím lámat hůl. Působivá sonda do lidských vztahů, ať už jde o partnerské, manželské, mezigenerační, přátelské nebo mezi náhodnými lidmi. Trochu bych to přirovnala ke Kobrám a užovkám, o kterých budu mluvit za chvíli. Jde o zachycení reality, což pro někoho nemusí být tak zajímavé, ale pro ty z vás, které to zajímá, je to opravdu dobrý film tohoto žánru. 4/5

Polednice (Jiří Sádek, 2016)
Polednice se u nás zatím nedočkává tak vysokých hodnocení, jak by si dle mého názoru zasloužila, takže pokud si chcete přečíst pozitivní recenzi, můžete zkusit to mou. Polednice je totiž výborné psychologické drama s hororovými prvky, velmi dobře natočené i odvyprávěné tak, aby si z něj člověk mohl odnášet pocity i po skončení. 4/5

Návrat do budoucnosti III (Robert Zemeckis, 1990)
První díl vede, ale třetí díl se dostal před ten druhý. Nevím, jestli to bylo spíš z nostalgie nad tím, že už to všechno končí, nebo opravdu tím, že to bylo lepší. Třetí díl se mi ale rozhodně víc líbil tím, že si držel formu - dvojka byla taková lehce překombinovaná, ale trojka si našla nové prostředí a ačkoli se potýkala se stejnými problémy/stejným schématem, dokázala si vybudovat novou, originální cestu, ve které se neztratily nové vtípky, stejně jako se tam vešly ty staré. Já jsem se bavila od začátku do konce, nepřestávala jsem se smát a užívala si to se svými oblíbenými hrdiny. Už teď se těším, až si celou sérii dám znovu, nejlépe ve formě maratonu. A znovu musím říct, že nechápu, jak jsem se k ní mohla dostat až teď. 4,5/5

Kulový blesk (Zdeněk Podskalský, Ladislav Smoljak, 1978)
Já jen zírám, kolik českých filmů jsem v březnu viděla, a zírám ještě víc, že jsem si české filmy začala vybírat i přednostně před těmi zahraničními. Líbí se mi, že k nim začínám tíhnout. Kulový blesk patří k těm obecně nejoblíbenějším a já rozumím proč - komedie od Svěráka a Smoljaka jsou neskutečně milé, inteligentní, ale přitom velmi vtipné a zábavné, z obyčejného dokážou udělat neobyčejné. Kulový blesk je přesně takový - milý, vtipný, o tak obyčejné věci jako je stěhování, přitom z ní dokázali udělat úplnou kovbojku. A ačkoli to je všechno pravda a tento film vůbec není špatný a já jsem si ho užila, nemůžu mu dát zas až tak vysoké hodnocení, protože pro mě byl prostě jenom fajn. Splnil svůj účel, ale nic zvláštního ve mně nevyvolal. 3,5/5

Deset důvodů, proč tě nenávidím (Gil Junger, 1999)
Tento film jsem viděla aspoň desetkrát a dodnes patří k tomu nejlepšímu, co bylo v žánru teenage komedií natočeno už jen díky tomu, jak bravurně předvádí Shakespeareovu nadčasovost, protože pokud to nevíte, tento film je jakousi adaptací Zkrocení zlé ženy. A pokud to mělo kdy ambice stát se dobrou romantickou komedií ze střední školy, tento film to dokázal. Spojuje to vlastně všechna klišé tradičních amerických komedií tohoto typu, ale zachovává si to vlastní originalitu. A nepřestává mě bavit vracet se k mladičkému Josephu-Gordonu Levittovi, Heathu Ledgerovi a Julii Stiles a k jedné z nejtrapnějších scén v dějinách filmu - jak Heath Ledger zpívá na tribunách u stadionu (znám to ale jenom dabované, v originále to třeba tak trapné není jako v češtině). Nicméně mi přijde, že je už na tomto filmu znát ta doba, co od jeho natočení uplynula. Naštěstí se ale všechno vrací jako retro a tento film jím zanedlouho bude a je to jedině dobře. 4/5

Kobry a užovky (Jan Prušinovský, 2015)
Jak už jsem říkala u Štěstí, tohle je další vysoce realistické sociální drama, ale podstatně temnější a drsnější, nicméně oba filmy získaly titul nejlepšího filmu roku na Českých lvech. Kobry a užovky je určitě dobrý film, ale ne zrovna můj šálek čaje. Je krásně natočený a cenu za kameru si pan Koblovský určitě zasloužil a i díky tomu má dle mého názoru film veliký potenciál, aby uspěl i u diváků v zahraničí. Nicméně je dost depresivní, nepředstaví vám vlastně žádnou dobrou postavu a pokud je aspoň lehce dobrá, je nesmírně hloupá nebo naivní. Nakolik to ale perfektně zvládlo atmosféru, realitu a psychologii postav, natolik to pro mě utrpělo na atraktivnosti - mě samotnou to tolik nebavilo ani tolik nezajímalo. Ne proto, že by to byl špatný film, ale jen proto, že to pro mě nebylo dostatečně zajímavé. Není to můj šálek čaje, ale oceňuji, že u nás něco takového vyšlo a své diváky si to určitě najde. 3,5/5

National Theatre Live: Hamlet (Lindsey Turner, 2015)
Když jsem zjistila, že nedaleko od nás dávají v kině přímý přenos z londýnského národního divadla, a to Hamleta s Benedictem Cumberbatchem, neváhala jsem a koupila lístky na první nevyprodané představení docela dlouho dopředu, a to i tak jsme s mamkou seděly dost na kraji. To ale nevadilo, zážitek mám i tak parádní. Především proto, že mě jejich tříhodinová inscenace bavila od začátku do konce, ačkoli tu hru znám už skoro nazpaměť. Především tu máme úžasného Benedicta, který byl skvělý, ačkoli jsem si nejdříve nemohla zvyknout na tu Hamletovu "ufňukanou" verzi - vždy jsem byla zvyklá, že toho Hamlet moc nenabrečel a emoce ukazoval střídmě, ale nakonec mi to Benedictovo podání sedlo velice, víc jsem mu dokázala porozumět a vcítit se do něj. A kromě něj tu potom byl v roli Claudia Ciarán Hinds, který byl rovněž naprosto famózní. A za druhé se mi moc líbilo moderní pojetí, které nicméně nevypadá tak moderně, jak by vypadalo u nás. V Anglii mají pravděpodobně (o dost) vyšší rozpočty, protože ta výprava byla neuvěřitelná, pokud nic jiného, scéna, triky, světla, kostýmy mě naprosto oslnily, přesuny kulis byly tak dynamické a naprosto v souladu s celým představením, že jsem ani nedokázala rozeznat měnící se scénu od opravdové akce na jevišti. Tohle byl zážitek jak prase, takový, který jsem v Čechách nezažila, a o kterém si mohu nechat jenom zdát - už jen proto, že u nás ta scéna nikdy tak vymakaná nebude, protože je to finančně nereálné a protože ty herecké výkony jsou na zcela jiné úrovni. V Čechách jsem zvyklá na divadelní herectví - není to civilní, jde poznat, že jde o hru, ale protože je to v divadle, člověk si na to zvykl a i tak mu herec může připadat přesvědčivý. Toto britské podání, to bylo téměř jako film. Herectví natolik výrazné, aby mohlo do divadla, přesto tak reálné, že skoro zapomínáte, že jde o divadlo. Ne, tohle jsem v Čechách prostě nezažila, ale doufám, že třeba jednou zažiju... 5/5

Sousto (Jan Němec, 1960)
Byla jsem na přípravném kurzu pro uchazeče o studium Filmové vědy a pustili nám tento film, který jsme potom společně analyzovali. To byla moc zajímavá zkušenost, protože jsem jednak mohla zjistit, čeho všeho jsem už schopna si při sledování všimnout, a také jsem mohla zjistit, čeho si všímají ostatní nebo spíš, čeho si dokážou všimnout. Takže jsem s potěchou zjistila, že jsem si všimla většiny toho, co jsme potom rozebírali, nicméně jsem poznala spoustu věcí, které mi naprosto unikly. Sousto je krátký film Jana Němce, který bohužel právě v březnu zemřel, ale opět mi potvrdil, že česká nová vlna je asi to nejlepší, co se u nás ve filmu zrodilo, tedy ty filmy, které se během 60. let natočily. V krátkých filmech jsem stále ještě tak trochu nováček, ale začínám v nich vidět kouzlo. Sousto je určitě velmi dobrý snímek a zase trochu jiný pohled na koncentrační tábory. Je to dost napínavé, dramatické, ale vlastně úplně jinak, než jste asi u tématicky podobných snímků zvyklí. Tady jde o mnohem prostější zápletku, ale je natočena opravdu působivě. 4/5


X-Men Origins: Wolverine (Gavin Hood, 2009)
Tohle bylo pro mě obrovské zklamání, i když jsem čekala, že tento díl bude kvalitou opravdu horší od těch předchozích. I tak mě to ale zklamalo dost po více stránkách. Máme tu unylý příběh, nezajímavé akční scény, příšerné počítačové efekty, vytracenou myšlenku a nic dalšího, co by bylo zajímavé, kromě toho, že se dozvíme, jak to s Wolverinem bylo od začátku. Nyní popořadě - příběh byl tak prostý a nezajímavý, že dle mého názoru nestačí na dobrý celovečerní film. Mohl by být obohacen úžasnými akčními scénami, ale ty byly naprosto marné - nešlo v nich vůbec o nic, necítila jsem se napjatá, neviděla jsem v nich nic nového. Doprovázely je otřesné efekty, které se objevily i mimo akční scény, ale i tam byly nesnesitelně okaté a amatérské. Mutantská myšlenka, díky které jsou X-Meni mými největšími oblíbenci, tam snad ani nebyla, takže i z tohoto pohledu to pro mě postrádalo smysl a dále už film fakt nemá co nabídnout. Teď už mi zbývá jen samostatný Wolverine, kterého se děsím, protože má ještě horší hodnocení než tento naprosto průměrný snímek. 2,5/5

Snídaňový klub (John Hughes, 1985)
Americké filmy z 80. let mají svou zvláštní a jedinečnou atmosféru, proto se už teď ani nedivím, že hrají tak důležitou roli v Ready Player One. Stejně tak Snídaňový klub, který zastupuje všechny americké komedie ze střední školy, které vznikly před 80. léty, během 80. let i po 80. letech včetně těch dnešních. A nejenom, že je zastupuje a ukazuje, co v nich a od nich můžete očekávat, on má přesah, který mě tolik zasáhl nejspíš proto, že jsem na střední škole a že znám tolik amerických komedií ze střední školy a je to pro mne dost blízké téma. Nejsem si jistá, jestli si z toho filmu může tolik odnést člověk, který není ve stejné pozici jako já. Tenhle film dokážou plně docenit jenom ti, kdo jsou na střední škole, nebo ti, kdo si pamatují, jaké to bylo na střední škole a jaké to především bylo být mladý. Dospělý, který to zapomněl, bude na tento film nahlížet jako na snůšku keců a rozmarů rozmazlených amerických puberťáků, kteří nevědí, co chtějí, a sami se v sobě nevyznají. Ale já jsem jim naprosto rozuměla, i když se americký typ středního školství nedá zcela napasovat na ten náš. Pro ostatní to může být možná vtipná komedie, pro mě a lidi, co přemýšlí nad věcmi podobně jako já, to je něco nezapomenutelného. A i když se mi začátek zdál pomalejší, celkový dojem je tak veliký a zásah do srdce tak hluboký, že nemůžu dát nic jiného než 5/5.

Velká nádhera (Paolo Sorrentino, 2013)
Tento film jsem chtěla vidět od té chvíle, kdy vyhrál Oscara a já si ho díky tomu všimla. Konečně jsem si na něj udělala čas a mohly mi vypadnout oči z důlků, jak jsem se nemohla vynadívat na tu velkou nádheru. Tento film je překrásně natočený. Naprosto nádherně. Když pominu skvělou práci s kamerou a s kompozicí a blablabla, ukazuje Řím v neskutečném světle. Celým filmem díky tomu prostupuje nenahraditelná atmosféra - doplněno úžasnou hudbou a máte film, z kterého nespustíte oči. Příběhově nejde o tak bohatý film, je spíš o vnitřním a vnějším světě hlavní postavy, o tom, jak proplouvá římskou smetánkou, večírky v té nejvyšší společnosti, o jeho životě a jak plný nebo spíš prázdný se cítí. Je to umělecký film, i když dost přístupný běžnému divákovi, ale nebudu si tu na nic hrát, i na mě to občas bylo zdlouhavé, i když ty záběry byly překrásné. Mohlo to být trochu kratší a nemohla bych si už stěžovat, protože jinak to bylo přenádherné. Toni Servillo byl perlou toho všeho. 4/5

Konspirátor (Robert Redford, 2010)
Právo mě absolutně nebaví, ve škole popravdě teď docela trpím, protože už ho bereme strašně dlouho. Proto jsem tento film ani tolik vidět nechtěla, ale zlákal mě James McAvoy v hlavní roli. Nicméně jsem byla opravdu příjemně překvapena, protože mě to opravdu bavilo a více než jako právní případ jsem to brala jako kriminálku. Tak jako tak, Robertu Redfordovi se to podařilo natočit dramaticky, napínavě a vtěsnal do toho i emoce, které prohloubily můj zájem o film. James McAvoy mi jen potvrdil, jak moc dobrý je to herec a že ho můžu mít stále ve své top desítce. Pokud byste tedy chtěli vidět opravdu dobrý právnický film, ve kterém konečně pochopíte, proč je důležité obhajovat i zločince, tady ho máte. 4/5

Cesta na Měsíc (Georges Méliès, 1902)
Pokud nevíte, toto je první opravdový milník ve filmovém světě. Konečně jsem si i já našla čas na 16minutový snímek, který bych měla znát, protože je základem všeho, čemu dnes říkáme film. Dnes už samozřejmě působí zastarale a úsměvně, ale pokud se na to podíváte očima lidí z roku 1902, budete ohromeni stejně tak, jako byli tehdy oni. Co jsem já ocenila kromě toho samotného ohromení, bylo i to, že mě to bavilo od začátku do konce, což se nedá říci o následujícím filmu... 5/5

Andaluský pes (Luis Buñuel, 1928)
Surrealistický filmový experiment, ve kterém má prsty i sám Salvador Dalí, a další ikona filmového světa. Tentokrát jsem byla značně zklamaná - asi ještě úplně nedokážu ocenit experiment. Musím uznat, že úvodní scéna, při které je rozříznuto oko, je hodně zajímavá a patřičně mě znechutila, což beru jako plus. Jinak jsem film ale vůbec nepochopila. Když jsem si pak dohledala, že to měla být změť snů, řekla jsem si Jo, proč ne, to dává smysl. Jenže to by mě to ještě muselo bavit. Dokázala bych pochopit celkovou nelogičnost a snové skákání z jedné blbosti na druhou, ale nakonec to pro mě bylo jen nezajímavé omílání toho samého stále dokola, takže i když to má jen 16 minut, začala jsem se brzy nudit. Autoři mě chtěli rozhořčit, pobouřit, znechutit - znechutili mě v začátku, pak už mě jen nudili... 2/5

Rileyino první rande? (Josh Cooley, 2015)
Chtěla jsem nějaký moderní krátký film, tak jsem si pozvedla náladu kraťasem z V hlavě, který mě měl zaručeně potěšit. A to se mu také povedlo. Rozesmálo mě to, bavilo mě to a připomnělo mi to, jak je V hlavě úžasný film a celkově velmi zajímavý koncept. 4/5

Vzmuž se (Ben Palmer, 2015)
I když tomuto filmu dávám jen 3/5, jsou to ty nejkrásnější tři hvězdičky, jaké tady můžete potkat. Vzmuž se je průměrná romantická komedie, ale je jedna z těch nejlepších, které můžete najít (rozhodně mezi těmi novými). Nevím, jestli Britům jenom nadržuji, každopádně si myslím, že na tom má podíl to, že je britská a že v ní hraje Simon Pegg. Nevyznačuje se sice extra originálním námětem a je totálně předvídatelná, je ale poměrně vtipná a zajímavá v dialozích. Má dokonalou stopáž - odpočinkových 97 minut, které jsou využity naplno a bohatě to stačí - romcom by delší být ani neměly. Tak trochu jsem si myslela, že mě překvapí v závěru, že nesklouzne ke kýči, kterému se celou dobu zdárně vyhýbala, ale bohužel - i tady se dočkáte dojemného, srdceryvného konce, bez kterého by to sice asi nebylo ono, ale občas bych uvítala i něco originálnějšího. Takže nejde o nic inovativního ani filmařsky zajímavého, ale určitě to je jedna z nejlepších věcí žánru za poslední dobu, i když většinu lidí minulý rok nejspíš naprosto minula. Proto vám říkám teď - pokud milujete romantické komedie, musíte vidět tuhle.

Ztraceni v Mnichově (Petr Zelenka, 2015)
Viděla jsem dva nejlepší české filmy roku podle Akademie a kritiků a musím říct, že nevím, s kým souhlasím víc. Ztraceni v Mnichově se mi totiž určitě líbilo více než Kobry a užovky, protože mě to mnohem více bavilo, ale na druhou stranu jde o pouhou komedii, kdežto Kobry a užovky se zabývají "důležitějším" tématem a zároveň jsou opravdu krásně natočené. Ztraceni v Mnichově má ale naprosto úžasný scénář, který měl hlavu a patu, někde začínal a někde skončil a šíleně se mi líbil. Kromě toho je to ale opravdu vtipné. Nepamatuji se na novější český film, u kterého bych se jindy tak pobavila. Čeští herci mě začínají překvapovat, protože hrají přesvědčivě. Cítím, že v Česku se blýská na lepší filmové časy, protože v poslední době se mi líbí jeden český film za druhým. Vraťme se však ke Ztraceným - někde jsem četla, že Kobry a užovky jsou divácky přívětivější než Ztraceni v Mnichově, a s tím naprosto nesouhlasím. Kobry a užovky mi přijdou mnohem těžší, hutnější a můžou působit nudně. Ztraceni v Mnichově ale pobaví a rozesměje, nabízí lehčí, veselejší příběh, který je nicméně zajímavě propleten. Občas sice trochu ztrácí dech, nicméně jsem opravdu nadšená z toho, že jsem se tak hezky nasmála u českého filmu. Kromě toho jsem ale dostala i zcela nový pohled na Mnichovskou dohodu, který je více než zajímavý. A dozvědět se dobrou kritiku o Češích nebylo taky vůbec špatné. 4/5


2 komentáře:

  1. Viděla jsi hrozně moc, já toho teď viděla poměrně málo a další Zkouknuto u mě asi potrvá, jelikož teď doháním seriály.
    Deset důvodů pro tě nenávidím je opravdu skvělá komedie, už ji znám zpaměti a furt mě baví. Birdman mě vůbec nebavil, asi jsem ho nedokázala pořádně pochopit. Naopak Wolverine je snad jediný X-Men, který mě bavil a tenhle film byl za mě super. A Vzmuž se fajn komedie, přesně jak píšeš, mám ráda toho herce, je skvělej.
    Beauty of pink / Knižní regál

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem se teď rozhodla také více ponořit do seriálů, tak uvidíme :).

      Vymazat

Jsem moc vděčná za každý komentář. Děkuji.