středa 6. července 2016

Zkouknuto | ČERVEN 2016

A máme tu další bohatý a velmi úspěšný filmový měsíc. Čím víc se škola blížila ke konci, tím více času jsem měla na filmy, ale nakonec se mi do toho nahrnuly další povinnosti, takže těch filmů není rekordní počet, ale valná většina z nich jsou opravdové perly. Jsou tu vlastně jen dva filmy, které se nedostaly ani na 4 hvězdičky. Takže historie se opakuje - koho já jen vyberu jako tip měsíce? Zavařila jsem si tímhle oceněním sama...
U jednoho filmu se zmiňuji o seznamu 1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete a já jsem v červnu začala tento seznam pomalu proškrtávat - proto hodně filmů, o kterých dnes píšu, jsou právě na tom seznamu. Založila jsem si i malý blog, kde o jednotlivých filmech krátce mluvím. Kdybyste o to měli zájem a chtěli si počíst, můžete zde.


Tahle země není pro starý (Ethan Coe, Joel Coen, USA, 2007)
Bratři Coenové patří mezi nejzajímavější současné režiséry a mně se od nich velmi líbil Fargo, ale i tak mi hrozně dlouho trvalo, než jsem se dostala k jejich dalšímu filmu. Tahle země není pro starý je poměrně temný thriller, takového toho "chlapáckého" typu - hlavní hrdinové jsou hodně mužní, odehrává se to v pustinách Spojených států, celé je to takové nelítostné a upocené. A je to fakt skvělý. Humorných okamžiků je to mnohem méně než ve Fargovi, o to je to temnější a syrovější, ale když budete mít na něco takového chuť, tohle je ta nejlepší volba. 4/5

Nikdo mne nemá rád (François Truffaut, Francie, 1959)
Tímto filmem se François Truffaut sám napasoval na mého oblíbeného režiséra, protože stejně jako mě uchvátil Jules et Jimem, uchvátil mě i tímto filmem. Jde o hořkosladký, melancholický příběh jednoho chlapce, který se snaží být tím nejlepším, co je, ale když vám to prostředí moc neusnadňuje a vytvaruje vás do určité formy, nemáte se moc kam posunout. Krásně a citlivě odvyprávěné a natočené, pohled hlavního hrdiny vám ještě dlouho zůstane zavrtaný v hlavě. 4/5

Dvanáct rozhněvaných mužů (Sidney Lumet, USA, 1957)
Stále mě ale Nikdo mne nemá rád nedostal tak, jako mě dostal právě tento americký film. Dvanáct rozhněvaných mužů je určitě jeden z nejlepších snímků, jaké jsem kdy viděla za celý život. Dostalo mě to hned na několika frontách - tak především jde o soudní drama, které se odehrává 95 % filmu v jedné místnosti se stejnými 12 muži, kteří se dohadují, zda uznat obžalovaného vinným, a tím ho poslat na křeslo, nebo ho viny zprostit. Celý film je prakticky jeden dlouhý, nepřetržitý dialog, ten je ovšem tak perfektně vystavěný, že se nemáte šanci nudit. K tomu pomáhají i skvělé herecké výkony, mezi kterými se neztrácí ani Jiří Voskovec. Ale úplně nejvíc mě oslovily principy demokracie, které ve filmy byly zmíněné a které se v něm samy odrážely - předvedení toho, jak má vypadat diskuze, kde každý dostane prostor a může mít svůj názor, ale zároveň myšlenka o lidských právech, toleranci, předsudcích, to všechno tam bylo. Tenhle film je sice z roku 1957, ale má nám toho tolik co říct i dnes (především o tom, jak vypadá ta slavná demokracie, o kterou se stále opíráme...). 5/5

Půlnoc v Paříži (Woody Allen, USA/Španělsko, 2011)
Tohle je nádherný příklad toho, jak se dokáže Woody Allen přiblížit i k obyčejnému divákovi s noblesou a grácií. Půlnoc v Paříži se od jeho ostatních filmů trochu liší, postrádá možná jeho typickou hloubku a přemýšlivost, jde o mnohem přímočařejší, jednodušší film, ale to vůbec ničemu nevadí. Je to naopak opravdu krásná, romantická a velmi vtipná oddechovka, která je přístupná i tomu nejširšímu publiku. Paříž dodává filmu neobyčejné kouzlo, v hvězdném hereckém obsazení najdete aspoň jednoho sympaťáka (ne-li všechny), prostě je to milý, kouzelný film, který vám vyčaruje úsměv na tváři a slunce v duši. 4/5

Podfukáři (Louis Leterrier, USA/Francie, 2013)
Na Podfukáře mě hrozně nalákal brácha, a jelikož nový díl právě vstoupil do kin, rozhodla jsem se, že je na čase se na ně podívat. Těšila jsem se na parádní kouzelnickou podívanou s tím nejhvězdnějším obsazením široko daleko (Michael Caine, Morgan Freeman, Jesse Eisenberg, Isla Fischer, Woody Harrelson, Dave Franco, Mélanie Laurent, Mark Ruffalo) - právě kvůli tomu, že se tomuto filmu upsalo tolik známých jmen, jsem měla dojem, že to musí být úplná pecka, ale ono se to bohužel jen jako pecka tváří. Tenhle film je tak trochu stupidní, protože si hraje na velkou podívanou, přitom je to všechno primitivní, naprosto nereálné, počítačově vygenerované nebo s totálně debilními (pardon za ten výraz) zvraty, které nedávají smysl. Nutno ovšem poznamenat, že to funguje. Když se v tom nebudete nípat a hodně věcí omluvíte, dostanete zábavnou akční podívanou, a po tom jde valná většina diváků. 2,5/5

Dogville (Lars von Trier, Dánsko/Švédsko/Francie/Norsko/Finsko, 2003)
Lars von Trier byl můj velký filmový rest a konečně jsem si u něj mohla jeden film odškrtnout. A byla jsem hodně překvapená, ale také hodně nadšená. Dogville je velmi zajímavý filmový experiment, protože využívá velmi zvláštní prostředí a kulisy (podívejte se na ukázky a pochopíte, o čem mluvím), ale naštěstí je jenom dobře využívá a zbytečně na sebe nestrhávají pozornost, vše se točí kolem toho hlavního příběhu a myšlenky a kulisy jsou jen dobrým prostředkem, jak různé věci vyjádřit nebo je ozvláštnit. Příběh samotný je hodně dobře vystavěný a zabývá se tím, co mám ráda, ale vždy se z toho dlouho vzpamatovávám - podstata lidského chování, jednání, myšlení. Je to hodně drsné, hodně syrové a nakonec hodně zvrácené, ale hodně, hodně realistické. 4/5

Něco z Alenky (Jan Švankmajer, Českoslovens))ko/Švýcarsko/Velká Británie/Západní Německo, 1988)
Jan Švankmajer byl zase mých českým filmovým restem, protože jde o velmi známého režiséra, jehož jméno často slýchám i na zahraničních filmových portálech. Když jsem navíc zjistila, že Něco z Alenky je na seznamu 1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete, dostala jsem konečně chuť na něco surrealistického. Bála jsem se, že to nepochopím jako Andaluského psa, ale naštěstí Něco z Alenky se drží klasického Alenčina příběhu, který má alespoň nějakou dějovou linku, ale vše okolo je krásně absurdní, surrealistické, nadpozemské a děsivé. Obdivuji Švankmajerovu fantazii a vynalézavost, tenhle film byl přehlídkou jeho nápadů a výplodů mysli, které mě fakt bavily a možná mě ještě párkrát přijdou vyděsit ve snech. 4/5

Funny Games (Michael Haneke, Rakousko, 1997)
I tímto filmem jsem se chtěla seznámit se světoznámým režisérem a zároveň jsem chtěla vidět tento horor samotný, ale opět jsem musela čekat na svou sestru, až se bude chtít dívat se mnou. Ale tohle bych zvládla sama, protože to není žádný lekací horor, ale ťal do živého. Bylo mi z něj docela dost špatně psychicky, z čehož mě rozbolelo břicho, takže nakonec i fyzicky. Tenhle film je nejděsivější v tom, že vám neustále připomíná, že vy vlastně chcete, aby tam lidé umírali, aby je to bolelo, aby tam tekla krev. Zároveň vám nic z toho násilí neukážou, smějí se vám do ksichtu, že chcete víc, že se chcete koukat, jak ostatní trpí. Tenhle film byl hodně drsný a přitom drsně nevypadal. Je to strašně zvláštní, ale 100% to funguje. 4/5

Sedmikrásky (Věra Chytilová, Československo, 1966)
Já se nechci opakovat, ale i toto bylo mé první setkání se světoznámou režisérkou a tentokrát jsem se do ní naprosto zamilovala. Hodně filmů, o kterých dnes píšu, mají společného to, že jsou na již zmíněném seznamu 1001 filmů a tento není výjimkou. Sedmikrásky jsou nádhernou filmovou explozí, a to především vizuální explozí, protože Věra Chytilová s efekty fakt nešetřila. Ale působí to nádherně; barevná expozice (nebo kompozice?), kamera i střih mě naprosto uchvátily. Tenhle film milujete pro to, jak vypadá, ale mně se líbil i ten příběh/nepříběh hlavních hrdinek, které se pořád nudí, ale aspoň se snaží něco vymýšlet a dělat, aby se nenudily. Jsou krásné, mladé a volné a dávají to patřičně najevo. V normálním životě by byly asi napřesdržku, ale kdyby si každý z nás aspoň občas užíval tak jako ony, mnohem méně lidí by se utápělo ve smutku a depresích. 5/5

Sedm (David Fincher, USA, 1997)
Davida Finchera už znám z několika filmů, ale nikdy dřív jsem neviděla ten, co je v žebříčku na ČSFD nejvýše. Někde jsem slyšela, že to má být docela strašidelné, tak mi trvalo dlouho, než jsem se odhodlala, ale nakonec to byl podobný případ jako s Funny Games. Jsem schopna se na to podívat sama bez problému, ale to nesnižuje míru znechucení, kterou jsem během filmu cítila. Ale bylo to to dobré znechucení, ten pocit, kdy víte, že ten film je fakt dobrý, protože ve vás dokáže vyvolat takové pocity. Sedm je hodně temný thriller, ale výborný. Napínavý po celou dobu, ale v poslední části máte pocit, že se napětím rozskočíte. Je to překvapivé, ale ta závěrečná scéna mi došla ještě před odhalením, ale je tak výborně natočená, že jsem zůstala napjatá i tak. Tenhle film je opravdu skvělý, ale dlouho ho znovu vidět nechci, protože mi z něj bylo špatně ještě druhý den. 5/5

Mamma Mia! (Phyllida Lloyd, USA/Velká Británie/Německo, 2008)
Mamma Mia! byla mou srdcovkou v době svého vzniku, tehdy jsem na ten film koukala několikrát do týdne a byl mým nejoblíbenějším ze všech; měla jsem pocit, že nic lepšího neexistuje. Několik let jsem ho teď neviděla, ale když si ho táta znovu pustil, zjistila jsem, že si stále spoustu scén pamatuji nazpaměť. Zároveň jsem ale zjistila, jak moc se mi změnil vkus a náhled na tenhle film. Všimla jsem si tolika kýčovitých, směšných a někdy až trapných scén, ale spíš jsem se nad tím smála, protože dříve jsem právě tyhle scény milovala. Nicméně jsem i tak stále schopna si tenhle film užít, protože mi to stále přijde jako dobrá romantická komedie s nesmrtelnými písničkami. Žádný skvost to teda není, ale vůbec mě nebolí. 3/5

Sedm samurajů (Akira Kurosawa, Japonsko, 1954)
Tenhle film jsem chtěla vidět už dlouho, protože je to klasika nad klasiky, ale děsila mě ta délka - 3,5 hodiny. Ale jednoho dne jsem na to prostě dostala chuť, jednoho dne jsem to dokoukala a byla jsem nadšená. Neviděla jsem to vcelku, protože jsem nikdy neměla 3,5 hodiny času v kuse, ale i přesto se mi celý film zdál hodinový - vůbec nenudil, odsýpalo to rychlým tempem, nemá žádná hluchá místa. Je to skvělý příběh o odhodlání, spolupráci, týmovém duchu a hrdosti, a i když mě jako pacifistu trochu děsila míra zabíjení (zvláštní je, že v jiných filmech mi to zase tolik nevadí, nechápu sama sebe...), nesmím zapomínat, že to je historický film. Kromě toho to bylo neskutečně vtipný, hlavně díky nezapomenutelným postavám. Měla jsem strach, že od sebe nerozeznám ani jednotlivé samuraje, ale o to jsem se bát nemusela, protože každý z nich je skvěle vykreslený a zdá se skutečný. Rozeznáte je i jednotlivé vesničany. A nesmím zapomenout na mnohé krásné záběry a ocenit to, jakou revoluci tento film v kinematografii vyvolal. Tak jako tak, je to skvělý film, ke kterému se budu ráda vracet, protože na tohle si znovu ty tři hodiny času udělám. 5/5

Snídaně u Tiffanyho (Blake Edwards, USA, 1961)
Audrey Hepburn sice patří k mým oblíbeným filmovým ikonám, ale nikdy jsem neviděla žádný její film. Vždycky mi byla sympatická, ale nikdy jsem ji skutečně neviděla hrát. Při plnění dlouholetých restů jako první přišel na řadu tento film a rozhodně jsem nebyla zklamaná. Hodně lidí (především tedy dívek) mi jej doporučovalo jako jejich oblíbený a já rozumím proč. Staré romantické filmy ve mně vzbuzují mnohem větší emoce než ty moderní, v těch starých je ta romance podána mnohem sofistikovaněji, elegantněji, stylověji, a přesto srdceryvněji a emotivněji. Snídaně u Tiffanyho má zkrátka styl. 4/5

Gauneři (Quentin Tarantino, USA, 1991)
Nad tímto filmem jsem po zhlédnutí přemýšlela ještě dobrý týden, díky tomu jsem nakonec i přehodnotila původní hodnocení, které bylo o hvězdičku kratší, než je nyní. Hned po zhlédnutí jsem věděla, že se mi to líbilo, a to moc. Nesmírně jsem se bavila nad nastolenou situací, skvělými dialogy i herci, ale tehdy jsem měla pocit, že to tím pro mě skončilo. Jenže tenhle film mi ne a ne uniknout z hlavy. Nakonec jsem v něm objevila mnohem víc věcí, které se mi líbily, a došlo jsem k závěru, že Quentin Tarantino byl geniální od samého začátku. To, jak dokáže postavit dialog, vztahy mezi postavami, příběh, styl vyprávění, nastavuje napětí, vtip i znepokojení, vše ve správných až dokonalých poměrech. Už jsem to jednou psala - Tarantino je pro mě alchymista, který dokáže namíchat dokonalý filmový lektvar. A díky tomuto filmu se Tarantino už regulérně probojoval na seznam mých nejoblíbenějších režisérů a scénáristů (divím se, že jsem ho tam nezařadila už dřív...). 5/5

Velká železniční loupež (Edwin S. Porter, USA, 1903)
Na tento film jsem se podívala jednak ze zvědavosti, ale především kvůli sebevzdělání. Takto staré filmy jsou poklady, které nám podávají svědectví o začátcích toho, co nám nyní umožňují oblíbená kina, televizory a počítače. Takto staré filmy vám většinou nenabídnou takový zážitek, na jaký jste zvyklí z dnešní produkce. U těchto filmů je třeba pohlížet na jiné okolnosti a vlastně ani nevím, jestli bych takový film měla hodnotit. Je to zkrátka kus historie a jak lze hodnotit historii? To však jednou budeme říkat i současných filmech, proto tento film hodnotím tak, že mě bavil o trochu méně než Cesta na měsíc, která podle mě ještě dokáže pobavit i dnes a má zajímavější "příběh" než Velká železniční loupež. 4/5

Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (Stanley Kubrick, Velká Británie, 1964)
Tohle byl báječný film, jen mě teď trochu mrzí, že jsem u něj nedávala větší pozor. Mou pozornost odváděly další povinnosti, které jsem dělala během sledování tohoto filmu, takže jsem si z něho určitě neodnesla maximum. Příště ho budu sledovat pozorněji, protože jen z těch částí, které jsem sledovala s opravdovou soustředěností, jsem poznala, že jde o tu nejvypiplanější satiru na studenou válku. Je to vtipné, je to trefné, skvěle zahrané a nádherně natočené. Spousta mi toho utekla i v částech, kdy jsem dávala pozor, protože tento film (stejně jako Kubrickovy ostatní filmy) má do sebe víc, než se na první pohled zdá. Profesionální analýza by nebyla k zahození.

Stud (Steve McQueen, Velká Británie, 2011)
Na tento i další film stejného režiséra s Michaelem Fassbenderem v hlavní roli jsem se chtěla podívat roky, na Stud tedy nakonec došlo a Hlad mě ještě čeká. Hned na začátek říkám, že jde o hodně psychologický film, takže pokud na takto "těžké" filmy nejste, vůbec na tento snímek nemyslete. Pokud ale patříte mezi ty, kteří se rádi plácají v pocitech druhých (minimálně ve filmech), Stud vám mohu vřele doporučit. Jde o skvělou psychologickou studii člověka (popř. lidí), který se stydí, bojuje sám se sebou, ale pomoct si nedokáže. Jde o umělecký film s dlouhými záběry, dialog v některých částech zcela chybí, přesto ale film nenudí, vše docela odsýpá, a i když si režisér někdy vyloženě "artový" prvek neodpustí, vše dává smysl a není to tam jen tak pro okrasu. 4/5

Taxikář (Martin Scorsese, USA, 1976)
Pomalu se dostávám pod kůži i tomuto režisérovi a musím říct, že tento film zatím vede. Je mi stylově mnohem bližší než jeho současnější snímky, i když popisuje podobná drsná, nelítostná, temná témata. V Taxikáři najdete zbraně, prostituci, pouliční zločin, špinavé ulice New Yorku. Zároveň je to docela kontroverzní příběh, protože sama se nedokážu rozhodnout, zda je pro mě hlavní postava (úžasný Robert De Niro) spíš hrdinou, nebo antihrdinou. Když se někdo vydá potírat zločin, je to jistě ušlechtilé, pokud k tomu ale používá hrubou sílu (která vede až k vraždě), na kolik ušlechtilé to ještě zůstává? Toť otázka, ke které tento film nahrává, ale nehraje si s ní, protože s tou se mají poprat diváci, Taxikář jen vypráví příběh. A je to setsakramentsky dobrý příběh s tak skvělým anti/hrdinou, který vám bude sympatický, ať už bude ušlechtilý, nebo ne. Stejně se mi ale nejvíce líbilo, jak byl film natočený. Čistě a poctivě. Nedokážu popsat, v čem spočívá dobrá filmařina, ale ukázala bych ji na pár filmech - Taxikář by byl mezi nimi. 5/5


4 komentáře:

  1. Z tvých zkouknutých filmů jsem viděla pouze Půlnoc v Paříži a Snídani u Tiffanyho. Na seznam 1001 filmů, které musím vidět před smrtí, jsi mě dost nalákala :-).Měj se hezky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to super seznam, minimálně tam najdeš aspoň drobnou inspiraci :).

      Vymazat
  2. Půlnoc v Paříži je nádherný film. Škoda, že se Ti Podfukáři nelíbili, já je naprosto miluju a film mě hned okouzlil. Na dvojku se těším, ale mrzí mě, že tam již nehraje moje oblíbená Isla Fisher. Mamma mia se mi líbí stále a i když jsem film viděla snad stokrát, neokoukal se mi.
    Snídaně u Tiffanyho mě naopak zklamala, s Audrey mám ráda Prázdniny v Římě, doporučuji.
    Beauty of pink / Knižní regál

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Prázdniny v Římě mám nachystané jako další, taky se na ně těším! :)

      Vymazat

Jsem moc vděčná za každý komentář. Děkuji.