sobota 9. července 2016

Zkouknuto | KVIFF 2016

Splnil se mi další velký, dlouholetý sen, totiž Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Strávila jsem tam pět dní (od 1. do 5. července, 6. července jsem ráno odjížděla), viděla jsem spoustu známých tváří - všechny velké zahraniční hosty kromě Charlieho Kaufmana, což mě sice malinko mrzí, ale zase si říkám, že ani pohled na Jamieho Dornana můj život nijak zásadně nepoznamenal. O svých zážitcích se ale ještě rozepíšu v samostatném článku, kde vám plánuji sepsat i pár tipů, které si sama chci pořádně zapamatovat por příště. 
Dneska vám představím 18 filmů, které jsem tam viděla, co si o nich myslím, jak na mě zapůsobily. Některé brzy vstoupí i do našich kin, takže se na mnohé můžete začít těšit.
Na konci článku najdete Mango Sorbet Awards, ve kterých uděluji pár cen, co mě zrovna napadly, filmům, které jsem na KVIFF viděla. Proč Mango Sorbet? Protože to bylo to nejlepší jídlo/pití, které jsem na festivalu objevila.
Aloys (Tobias Nölle, Švýcarsko, 2016)
Neuvědomuji si, že bych někdy dříve viděla čistě švýcarský film, ale po své první zkušenosti bych v něm neviděla žádné velké specifikum, připomíná současnou evropskou uměleckou tvorbu, podobně vypadající filmy se točí v Německu, Francii nebo Belgii. Aloys je příběhem o nalezení sebe sama a myslím, že takové otřepané téma podává celkem zajímavě. Moc hezky se na to kouká, protože záběry jsou čisté a zachycují pěkné věci, hlavní představitelé jsou nakonec sympatičtí oba, moc mě na filmu zaujala jeho zvuková stránka, která hodně vynikala, ale byla výborná. Aloys je hodně umělecký film, ve kterém se prolíná sen a představy s realitou, minulost s přítomností, ale ve všem se dá hravě orientovat a příběh má strukturu, takže se v té své uměleckosti neztratí. 3,5/5

Nebesa se chvějí, země se bojí a oko oku bratrem není (Ben Rivers, Velká Británie, 2015)
Na tento film jsem se velmi těšila, protože se mi zdál zajímavý vzhledem k prostředí, ve kterém se odehrává - marocká poušť. Navíc jsem ho někde viděla v doporučeních ohledně filmů, které musíte v Karlových Varech vidět. Věděla jsem, že to má být film o filmu Mimózy, který jsem sice neviděla, ale četla jsem, že to vůbec nevadí, protože podstatou tohoto filmu je něco jiného. Jenže tenhle film byl hrozná nuda. Byla to taková galerie obrazů z Maroka, kde se nic nedělo, zkrátka to jen zachycovalo natáčení filmu, aby se to pak převrhlo ve film o otroctví. Moc tam toho nenamluvili, některé scény byly až zbytečně dlouhé, bez hudby. Polovina diváků odešla ze sálu, já jsem to tedy vydržela do konce, protože mi alespoň to Maroko přišlo zajímavé, ale jako film to stálo za starou belu. Možná se to snažilo být hrozně umělecké, ale úplně špatně. Zrnitá kamera také nepřidávala na atraktivnosti. Ke konci se tam snad i konečně něco semlelo, ale bylo to takové hrozně zvláštní. 2/5

Belgica (Felix Van Groeningen, Belgie, 2016)
Tenhle film vstupuje v červenci do kin, nicméně ho nemám v Třesavce, protože mě podle traileru vůbec nezaujal. V Karlových Varech jsme ale ještě měly čas a na tento film se uvolnily lístky, tak jsme na něj nakonec zavítaly. Musím říct, že mě to nakonec dost bavilo. Z těch tří filmů, co jsme do té doby viděly, Belgica měla rozhodně nejzápadnější styl, takže bude srozumitelná i pro nefestivalové publikum. Celý film je hrozně mladistvý, jde tam o party, sex, drogy, hlasitou hudbu a vše to výborně funguje a baví. Do hlavních rolí byli vybráni zajímaví herci, strašně se mi líbila hudební složka. Ke konci se to ale zvrtlo a z živelného rodinného dramatu se stalo zdlouhavé, neoriginální rodinné drama, kde se řešily vztahy, peníze, podíly a řešily se hrozně dlouho. Jak byl film rychlý, spontánní, zábavný, tak v poslední části sklouzl do pomalejšího, depresivnějšího konce, který ztratil říz. Škoda. 3,5/5

Malí muži (Ira Sachs, USA, 2016)
Americké indie filmy patří k mým oblíbeným, protože nejsou tak pompézní a přehnaně nablýskané jako klasické hollywoodské filmy. Jejich problémem ale je, že se kvůli malým rozpočtům nemůžou pustit do ambicióznějších projektů a zůstávají u obyčejných dramat, komedií nebo romanťáren. Tohle je právě ten případ. Malí muži jsou obyčejní - je to prostý film, který ničím nevyniká. Příběh je naprosto neoriginální, herci hrají hezky, ale nijak výrazně, nevšimnete si hudby, kamery, střihu - jenže také nic z toho není špatně. Malí muži jsou příjemným, inteligentním filmem o rodině a přátelství, ale není ničím zvláštní, ojedinělý, zajímavý. Jsem ráda, že jsem to viděla, ale je to pro mě naprosto zapomenutelný film, který znovu vidět ani nemusím. 3/5

Slnko v sieti (Štefan Uher, Československo, 1962)
Nechápu, jak jsem ještě před rokem nemohla znát československou novou vlnu, když nyní je to mé nejoblíbenější období v českém/československém filmu (60. léta mi ale přijdou boží obecně po celém západním světě). Proto jsem si nemohla nechat ujít alespoň jednoho jejího zástupce, kterých letos na festivalu bylo víc, a vybrala jsem si Slnko v sieti, které tam uvedl režisér dokumentárních filmů Miroslav Janek. Jde o slovenský film, který vypráví o mládí, lásce a rozdíly mezi městem a dědinou. Jak už to u čs. nové vlny bývá, takový příběh vypráví něžně, pomalu a zachycuje ho překrásnými záběry. Na mě to ale tady bylo občas pomalé až moc, ztrácela jsem kvůli tomu pozornost a nechápala jsem často chování hlavních hrdinů (takový problém mám s více českými filmy, prostě nerozumím jejich reakcím a jednání). Jinak to je ale překrásný film, pro mě hlavně díky vizuální stránce a poctivé filmařině. Perličkou na závěr budiž moje přiznání, že občas mi ta slovenština přišla tak nesrozumitelná, že jsem se musela spoléhat na anglické titulky (upřímně doufám, že to bylo špatným zvukem, a ne mnou). 3,5/5

Švýcarák (Daniel Scheinert, Dan Kwan, USA, 2016)
Tohle byl pro mě snad úplně nejočekávanější film letošního festivalu a málem jsem se na něj nedostala (to snad zmíním v příštím článku se zážitky) - jaká by to byla škoda! Tohle bylo BOMBASTICKÝ! Neskutečně vtipný, úžasně nápaditý, totálně absurdní a často nechutný, ale naprosto přesný v zobrazování života a jeho podstaty. Tenhle film mi občas mluvil z duše, kradl mi myšlenky. Na první pohled se to může zdát jako crazy komedie, kde se prdí, plive a dělají další nechutnosti, ale ve skutečnosti je to poměrně filosofická věc, ve které má i ten prd své místo a neslouží jen jako laciný fór. Oba hlavní představitelé jsou na plátně téměř od začátku do konce a naštěstí jsou natolik super a sympatičtí, že ani nechcete, aby z toho plátna odcházeli. Ze smíchu mě bolelo břicho, dojala jsem se, celé kino se bavilo, bylo to zkrátka úžasný. Nechápu, že ještě u nás není ani naplánovaná premiéra, když v Americe ji měli před měsícem - na tohle by se měli lidi hrnout! 4/5

Barash (Michal Vinik, Izrael, 2015)
Tenhle film mě zajímal hned ze dvou důvodů - místo původu je Izrael (já v životě izraelský film neviděla) a LGBTQ+ tématika (moc filmů jsem s touto tématikou neviděla). Musím ale přiznat mírné zklamání. Barash nebyl špatný film, ale byl prostě průměrný. Nijak zajímavý filmařsky a příběh, který se tam odehrál, mě ze židle nezvedl. Bylo to fajn, ale nic mi to nedalo. Po filmu následovala diskuze s režisérkou, která přiznala, že je její film autobiografický, a řekla, že nejde o lesbický film, ale o film o přijímání druhých. Rozváděla další myšlenky a mluvila mi z duše (mír, John Lennon, války, o tom všem mluvila a ve všem bych se s ní shodla), ale podle mě se jí to nepovedlo dostat do toho filmu. O přijímání lesbické komunity v Izraeli ve filmu nic nezaznělo, protože tam s homosexuály neměl očividně nikdo problém a ani sama hlavní představitelka netrpěla nějakou nejistotou o vlastní identitě. Nastíněno tam bylo přijímání Arabů v Izraeli, ale to nebylo dotaženo do konce. Po autorčiných slovech jsem pochopila její myšlenky a snad je v tom filmu teď i vnímám, ale bez jejího doplnění by šlo prostě jen o film, který uvidím a zapomenu. 3/5

Bestie bez vlasti (Cary Fukunaga, USA, 2015)
Toto je jeden z filmů, na který se poukazovalo při letošní kontroverzi na Oscarech. A po jeho zhlédnutí musím uznat, že ten by si minimálně jednu nominaci zasloužil (já osobně bych z nominací vyhodila Marťana, který tam byl úplně zbytečně). A navíc také nechápu, proč ani tento film nemá v plánu oficiální českou premiéru. Je totiž naprosto skvělý, strašlivý, znepokojivý, drsný, krutý a silný. Zapůsobí na vás ze všech směrů, mě rozplakal a zlomil, donutil mě přemýšlet a do druhého dne jsem se nedokázala usmát. Přesto to není klasicky depresivní film, když si na něj teď vzpomenu, vidím jen zářivou zelenou barvu džungle, červeně železité země a modrých pletených šál a čapek. Je to neuvěřitelný film s dokonalými hereckými výkony všech dětí i dospělých. Tenhle film mě naprosto dostal, skolil, zašlapal. Tohle prostě musíte vidět. 5/5

Zpovědi (Roberto Andò, Itálie/Francie, 2016)
Toto byl můj první soutěžní film, který jsem viděla a na který jsem se moc těšila. V poslední době jsem si docela oblíbila italský film a chci vidět víc. Navíc zde hraje hlavní roli Toni Servillo, kterého jsem si zamilovala ve Velké nádheře, kde hrál bohéma, zde hrál naprosto opačnou roli mnicha, ve které byl ale stejně tak dobrý. Samotný film mě ale zase trochu zklamal. Jde o thriller (jak řekl režisér), mně to přišlo spíše jako politické krimi/drama. Hlavní myšlenkou filmu je temná strana globalizace - příběh se odehrává na summitu G8 a hodně se tam řeší ekonomika, politika a vražda zástupce za Francii. Toto je podobný případ jako Barash (zvláštní je, že jsem si i po Zpovědích vyslechla myšlenky režiséra, které se mi také líbily, ale i tak jeho film nemůžu mít ráda víc) - je to dobrý film, dobří herci, dobré myšlenky, ale nic zvláštního. Drží se klasických postupů, což není špatně, ale není to zajímavé. Hodně se tam mluví, všichni něco okecávají, a jelikož to jsou většinou kecy o politice, hrozně mě to nudilo. Dialogy nebyly nijak zajímavě vystavěné, prostě to bylo normální, občas nudnější, občas zábavnější - normálka. Pokud by takový film soutěž vyhrál, nemohla bych tomu uvěřit. 3/5

Anthropoid (Sean Ellis, Velká Británie/Česko/Francie, 2016)
Anthropoid jsem neviděla v premiéře, ale při opakování, ale měla jsem i tak možnost vyslechnout si slova režiséra před promítáním. Z jeho úvodu bylo cítit, že mu na tom příběhu záleží, ale říkala jsem si, jestli to neříká jen tak, aby dobře vypadal - nicméně to, jak mu na našem příběhu záleží, je vidět z každé minuty filmu. Nedokážu si představit, že bychom my, Češi a Slováci, dokázali udělat vlastenečtější film. Bohužel to vlastenectví vyznívá i směšně, protože se tam celou dobu mluví anglicky. Navíc když se Jamie Dornan a Cillian Murphy představili jako Kubiš a Gabčík, jako Moravan a Slovák, kino se neudrželo a rozesmáli jsme se. Nicméně kromě osvědčených hvězd z Britských ostrovů nedělají ostudu ani Češi, český přízvuk se dal zvládnout (i když tam byl naschvál) a někteří mluvili anglicky dokonce výborně. Celý film jako takový není vůbec špatný, ale zcela mě nepřesvědčil. Je to hodně ambiciózní projekt a pro naši kinematografii jedině dobře, není to špatné, není to žádný průšvih, ale mohlo to být ještě lepší. 3,5/5

Učitelka (Jan Hřebejk, Slovensko/Česko, 2016)
U tohoto filmu se ale pochlubit můžu - byla jsem na světové premiéře a Hřebejk s Jarchovským seděli za mnou. To byl jistě zážitek, ale nám jde především o film, který můžu slavnostně prohlásit za moc povedený. Hřebejk si u mě napravil reputaci, protože tohle se mu zase jednou povedlo, ale mám k tomu i výtky. Učitelka vypadá jako film krásně - kostýmy, kulisy, kamera a celkový vizuál jsou skvělé, ale nestrhávají na sebe pozornost. Určitě musím zmínit skvělé herce, o kterých jsem dříve neslyšela, a přesto byli častokrát lepší než ti, které u nás strkáme do každého druhého filmu. Samotný příběh je docela zajímavý, zajímavěji je ovšem odvyprávěný, nicméně tady nastává ta moje výtka - všude se film prezentuje, Hřebejk ho tak prezentuje, jako "drama, kde humor nemá místo". S tím dost nesouhlasím, protože na mě Učitelka působila více jako komedie než drama. Humor funguje parádně a v mnohém se blíží Pelíškům, diváci několikrát tleskali v průběhu promítání při obzvlášť povedené narážce. Dramatické prvky jsou tam samozřejmě taky, ale ustoupily humoru - přitom ten příběh měl být opravdu mrazivý, šlo o život, měly mi vstávat vlasy - ale to se nestalo. Kdyby tvůrci ubrali na humoru a přidali na dramatu, mohlo to být dokonalé, ale takhle se v tom to napínavé a děsivé tak trochu ztratilo. Divák si to tam může najít, ale potom to nepůsobí tak, jak má. 4/5

Lesapán (Pavel Soukup, Česko, 2015)
Tímto filmem začíná povedená sekce krátkých filmů, na které jsem v rámci festivalu zašla. Krátké filmy jsou totiž super věc, ale jsou těžko k sehnání. Lesapán je hodně zajímavý studentský film, který mě okamžitě dostal a zbytek kraťasů už neměl šanci. Jde o hororovou pohádku, která vychází z Erbenových prací a slovanské mytologie. Je to strašidelné, napínavé, děsivé, zajímavé a krásně, čistě natočené. O to větší mám radost, že tvůrci připravují celou minisérii zaměřenou na slovanská strašidla - to si nenechám ujít! 5/5


Flea (Vanessa Caswill, Velká Británie, 2014)
Po Lesapánu byl toto vizuální skok, protože zatímco Lesapán je film ve vysokém rozlišení, obraz ve filmu Flea je zrnitý a ne tak kvalitní. Samotné záběry jsou však docela zajímavé. Příběh vypráví o dívce/klukovi (v tom nemám jasno, protože to určitě byla herečka, ale její repliky byly v mužském rodě), která se postaví svému otčímovi. To zajímavé tak není, ale celý příběh je odvyprávěn ve verších. To však nevynikne v titulcích, je lepší poslouchat angličtinu, protože jinak to bude dost obyčejný příběh. Má zajímavou pointu, ale jinak nic zvláštního. 3/5

Odrůbežení (Nick DenBoer, Davy Force, Kanada, 2015)
Tohle byla totální šílenost, kterou ani nevím, jak ohodnotit. Vypadá to spíš jako videoklip z YouTube, koláž, kterou udělal nějaký fanoušek Osvícení. Je to blbost nad blbost, ale docela pobaví. Je to tedy hodně jednoduchá a pokleslá zábava, ale zážitek to byl zajímavý. 2,5/5







Jay (Zéno Graton, Belgie/Francie, 2015)
Jay je šedivý snímek. Všechno je tam takové temné, v šeru, sivé, tíživé a depresivní. Je to příběh o dospívání a vztahu otce se synem, který není zrovna ideální. Je hrozně těžký se do tohoto příběhu vcítit, protože působí hrozně odtažitě - jak jsem řekla, je to prostě hrozně šedivý. Nic nepůsobí optimisticky, všechno je ztracené, beznadějné. Zobrazuje to hodně nelehkou stránku dospívání, takže bych tohle už vidět ani nechtěla, ale špatné to není. 3/5

Slyšení (Hamy Ramezan, Rungano Nyoni, Dánsko/Finsko, 2014)
Ze začátku hodně zajímavě koncipovaný snímek. Nejdříve pozorujeme ženu v burce, jak mluví. Pak pozorujeme její překladatelku, jak reaguje ona na stejná slova. Nakonec pozorujeme policisty, jak reagují oni, přitom se replika neustále prodlužuje. Působí to hodně mrazivě, protože překladatelka nepřekládá správně - a ačkoliv nevidíme tvář ženy v burce, cítíme její bezmoc a zoufalství. Končí to otevřeně, ale silně. 4/5
Podivíni (Julien Hallard, Francie, 2014)
Tohle bylo kupodivu docela vtipné - kupodivu proto, že už moc francouzské komedii nevěřím. Ale tohle se povedlo. Souvisí s tím tedy i to, že jde v příběhu o Jima Morrisona a hudbu, kterou mám ráda. Bylo to vtipný, občas trochu zdlouhavější, něco by se tam určitě dalo zkrátit nebo říct jinak, ale užila jsem si to moc. 3,5/5

Týden a den (Asaph Polonsky, Izrael, 2016)
V rámci festivalu jsem šla na dva izraelské filmy, jelikož mě jejich tvorba zajímala a zároveň to byly filmy, které mě hodně zaujaly z traileru. Ale tohle bylo mnohem větší zklamání než Barash. Týden a den je podobný případ - je to fajn film, ale ničím výjimečný, ale bohužel k tomu všemu mě dost nudil. Není přitom tak dlouhý, ale nudila jsem se. Nejspíš také proto, že mi to vůbec nepřišlo vtipné. To, co nejspíš bylo k smíchu (usuzuji podle toho, kdy se smálo publikum), mi přišlo hloupé nebo jako pitvoření, nebo to bylo hrozně zdlouhavé, pomalé, natahované. Těšila jsem se na zábavný příběh, originální příběh o smrti, pohřbu, ale byla to nuda. Asi jinak fajn, ale nuda. 2,5/5


MANGO SORBET AWARDS

Nejumělečtější film
Největší zklamání
Nejlepší krátký film
Nejlepší herecké výkony
Abraham Attah jako Agu
Emmanuel Nii Adom Quaye jako Strika
Idris Elba jako velitel
ve filmu Bestie bez vlasti
Nejlepší filmový plakát
Nejlepší hudba
Nejkrásnější kamera
Nejzábavnější film
Nejnudnější film
Objev festivalu
Projekt o slovanských strašidlech tvůrců filmu Lesapán
Sledujte na FB

Nejzajímavější projekt
Vykupitelská cena
(cena za opětovné vysloužení dobrého jména)

Nejlepší film

2 komentáře:

  1. Nejsem na tak veliké akce, takže mě Vary ani nějak nelákají, ale všechny plakáty na filmy mě uchvacují. :-) A snad se k nějakému i dostanu. Hodně mě uchvátil Lesapán, mám momentálně k Erbenovi dost blízko.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ten je fakt super, jen se připrav, že se nejspíš párkrát pořádně lekneš - píšu to proto, že ne všichni mají takové vystavení se strachu rádi... :)

      Vymazat

Jsem moc vděčná za každý komentář. Děkuji.