neděle 2. října 2016

Zkouknuto | ZÁŘÍ 2016

Září bylo měsícem, kdy jsem se dostávala k filmům, které v mé filmotéce čekaly už dlouho, třeba celé roky - připravené jen na ten okamžik, kdy si vyberu ke zhlédnutí je. Zároveň to často byly filmy odlehčené, komediální nebo romantické, které mi krátily čas, když jsem byla nachlazená - a dost také filmy české, z toho mám obzvlášť velkou radost! V hlavě mi totiž tak hučelo, že jsem se stejně na nic těžšího soustředit nedokázala. K úplnému konci měsíce jsem ale opět nabrala dech a začala koukat na něco "hodnotnějšího". I když, ve světě filmu stejně nejvíce záleží na tom, jestli se to líbí nebo nelíbí vám. A co si myslí kritici a teoretikové, na tom vlastně až tolik nezáleží.



Ucho (Karel Kachyňa, Československo, 1970)
Zrovna jsem v Diagnózách času četla o naší nové vlně, a to mě konečně dokopalo i ke zhlédnutí tohoto filmu, který je mimochodem na seznamu 1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete. Příběhově jsem dostala trochu něco jiného, než jsem očekávala, ale po technické stránce bylo všechno tak, jak jsem čekala. Úchvatná kamera i střih, kompozice, záběry, celková mizanscéna, všechno to po vizuální stránce vypadá úchvatně, zároveň to dost přispívá atmosféře, kterou chce příběh vytvořit a úspěšně vytváří - stísněnost, bezmoc, paranoiu. Já na politické thrillery moc nejsem, proto nejdu s hodnocením výše - zkrátka to mě osobně tak nezasáhlo -, ale objektivně, filmařsky, svou hodnotou i schopností vyprávět je to na jedničku. A ještě navíc musím zmínit oba hlavní herce, Jiřinu Bohdalovou a Radoslava Brzobohatého, oba hráli naprosto výborně, přesně tak, jak bych to od českých herců vůbec nečekala. 4/5

Démanty noci (Jan Němec, Československo, 1964)
Toto je podobný případ jako s Uchem. Avšak na Démantech noci je ta práce s kamerou ještě o něco výraznější a ve své době musela být naprosto dechberoucí, nicméně úchvatná zůstává i dodnes. Můj problém s tímto filmem byla taková odcizenost. Protože ten příběh je silný, má zajímavou formu vyprávění, míhají se tam představy a sny s realitou i vzpomínkami, umí to být naturalistické, fyzické až děsivé, ale cítila jsem tam určitý odstup. Možná to bylo tou složitější formou, možná jsem to úplně nepochopila. Určitě to je na film na více zhlédnutí, protože pokaždé vám určitě musí dát nový náhled na ten příběh. Dostalo mě to jako filmový zážitek, ale nedostalo se mi to až pod kůži. 4/5

Woodstock (Michael Wadleigh, USA, 1970)
Děsí mě devítihodinová Šoa, ale děsil mě i čtyřhodinový Woodstock, protože jsem netušila, že by mě to mohlo tak strhnout. Já miluji 60. léta a miluji hippies a Woodstock a tu hudbu, ale nemyslela jsem si, že by ten dokument mohl být tak strhující. Sice možná ne pro normálního smrtelníka, ale pro mě a další blázny do této éry to je něco neskutečného (a smrtelníci si mohou pustit "jen" tu tříhodinovou verzi). Bavily mě jak ty části o přípravách festivalu, tak samotné koncerty (na které jsem tancovala a zpívala z plných plic) a samozřejmě také rozhovory s účastníky nebo záběry z jiných aktivit, co se tam odehrávaly. Úžasně mě to dostalo do tamní atmosféry a nálady. Jsem ráda, že je z toho vidět, že to nebylo jen samé ejchuchu, ale že to mělo i stinné stránky. Hodně mě ale překvapilo, jak vstřícné bylo k účastníkům okolí, lidé ve městě i policie. Očekávala jsem, že jejich přístup bude přesně opačný. Stále se dozvídám něco nového, a to je super. 5/5

Univerzita pro příšerky (Don Scanlon, USA, 2013)
Obrovské zklamání. Já jsem tedy nečekala nové Příšerky s. r. o., ale čekala jsem alespoň solidní pokračování. Ale tohle bylo na Pixar slabé. Je to naprosto průměrné, proto je to slabé - každé jiné studio by mohlo jásat. Chyběly tomu nápady, vtip, vynalézavost, ale především srdce. Je to naprosto klišoidní, stokrát okoukaný příběh, který se tváří originálně tím, že hlavními hrdiny jsou naše oblíbené příšerky. Je to barevné, nenudí to, ale postrádá to ducha a něco víc. 3/5

Tootsie (Sydney Pollack, USA, 1982)
Tuto legendární romcomku už jsem také dlouho chtěla vidět, ale naneštěstí se mi opět potvrdilo, že už jsem toho přehlcená. Tootsie je určitě skvělá romantická komedie. Je vkusná, vtipná, mile romantická, občas i překvapí nějakým nápadem, což ji odděluje od průměru, ale i tak mě osobně už nedokáže uspokojit tolik jako jiné typy filmů, hledám už trochu něco jiného. Takže Tootsie určitě doporučuji, ale... No, však jsem to tak nějak vysvětlila. 3,5/5

Bratříčku, kde jsi? (Joel Coen, Ethan Coen, VB/Francie/USA, 2000)
Tohle určitě patří ke slabší a mnohem jednodušší a přímočařejší tvorbě tohoto bratrského dua, ale jako komedii jsem si to nehorázně užila. Je zvláštní, že z romantických komedií jsem už vyrostla, ale dobrá komedie mě uspokojuje stále (snad se ze mě nestává cynik vůči romantice, to bych nerada...). Filmařsky to tak zajímavé není, vizuálně to vypadá suprově, ale nasmála jsem se dost, což mi v tomto případě stačilo. Pomohl tomu lehce absurdní příběh na motivy Odysey, skvělý výběr herců a výborné gagy. Opomenout nesmím jeden z nejlepších filmových soundtracků vůbec, který si určitě zaslouží svou zvláštní pozornost. 4/5

Kabinet doktora Caligariho (Robert Wiene, Německo, 1920)
Základní kámen německého filmového expresionismu, nejstarší horor vůbec a jeden z filmů, které prostě musíte vidět, když se chcete ponořit do historie filmu. Musím ale říct, že já jsem si to musela pustit dvakrát (i když podruhé zrychleně) a mezitím si o tom ještě přečíst, abych to pochopila. Po prvním zhlédnutí jsem totiž byla totálně zmatená a nic jsem nechápala. Dostala jsem ale neuvěřitelnou mizanscénu, která společně s příběhem vytvořila temnou, děsivou, stísněnou atmosféru, což už na zážitek stačilo, ale doufala jsem, že ještě pochopím ten příběh. Po přečtení článku a znovuzhlédnutí jsem pochopila, v čem byl problém - jednak jsem byla dost unavená a má pozornost byla oslabená, ale především je ten film dost zmatečně sestříhán. Navíc je to film němý, takže vám to nikdo moc neokecá, aby vám vysvětlil, jestli to je zrovna vzpomínka, skutečnost, sen, současnost, realita nebo cokoli jiného. Možná bych to při lepší pozornosti pochopila, ale lehce o tom pochybuji, přijde mi to dost těžké. Ten příběh má výbornou pointu, která ale v dnešním kontextu není tak překvapivá, protože ji využilo už spousta jiných filmů, ale tehdy to muselo být až skandální. Především je to ale historický klenot. Děsivý zážitek ovšem zaručen. 5/5

Ducháček to zařídí (Karel Lamač, Československo, 1938)
Věřili byste tomu, že toto byl můj první film s Vlastou Burianem? Že to byl můj první protektorátní film, který jsem viděla? Jak velká ostuda jsem? No jen mi to vpalte do očí! Důležité ovšem je, že jsem už něčím konečně začala. Já jsem se těmto filmům dlouho vyhýbala, protože na ně vždycky koukala babička, když já jsem se chtěla koukat jako malá na pohádky, takže jsem si k nim vytvořila menší averzi. Ale dámy a pánové, ono je to dost vtipné! Nechápu, kam se z dnešních českých komedií vytratil takovýto humor - chytrý, nápaditý, úsečný, ale především bránicerozdmychávající. Funguje spíš situačně, ale neztratí se ani v jazyku, ale to je víceméně jedno, hlavně že baví a rozesmívá - a mě to bavilo a rozesmálo neskutečně a nemůžu se dočkat na svého dalšího Buriana! 4/5

Jáchyme, hoď ho do stroje! (Oldřich Lipský, Československo, 1974)
Tohle také byla moje velká ostuda mezi československými komediemi, ale také je konečně splněna. A i zde jsem se výborně pobavila. Bylo zajímavé pozorovat, jak se liší burianovský a smoljakovsko-svěrákovský humor. Kdybych ty rozdíly měla vypsat, nedokážu to, nedokážu to popsat, ale jistou odlišnost v tom vidím, každopádně fungují oba typy výborně. Jáchym sice nedosáhl na první příčku mezi komediemi cimrmanovského dua (tam asi stále trůní Mareček), ale už se těším, až ho někdy budou dávat v televizi. Nejlépe k nedělnímu odpoledními čaji. Mmm... 4/5


Sólokapr (Woody Allen, VB/USA, 2006)
Tohle určitě není to nejlepší, co Woody Allen natočil, popravdě to asi patří k tomu nejhoršímu, ale přesto jsem si to moc užila. On je to naprosto obyčejný filmový příběh, neoriginální, stokrát předvídatelný, využívá zajetá filmařská klišé, není v ničem inovativní, ale přesto jsem si ho moc užila. Protože byl tak akorát dlouhý, aby mě nezačal nudit. Protože Scarlett Johansson, Hugh Jackman i samotný Woody jsou moc příjemní herci. A protože to bylo dost vtipné. Takže povrchní a plytké, ale bavila jsem se moc. 3/5

Čtyři svatby a jeden pohřeb (Mike Newell, VB/USA, 1994)
Tohle je přesně film, nad kterým bych ještě před pár lety slintala, pouštěla si ho stále dokola a byl by to můj oblíbený - to byla doba, kdy jsem milovala romcomky a kdy pro mě představovaly vrchol kinematografie. Kvalita a šarm se této nedají upřít. A britskost, ó ta britskost! Moc se mi to líbilo, především právě díky všemu britskému, od prostředí a lokací přes Hugh Granta až po humor. Je to celé krásně upovídané - tím chci pochválit dialogy - a romantické, takže to představuje špičku mezi podobnými filmy. Dříve bych dávala ještě plný počet, ale dnes už to je o něco méně, protože mě to zkrátka v rámci všech filmů už tak neohromuje (ale aspoň vidíte, že tahle romcomka musí být opravdu dobrá!). 4/5

Herkules (Ron Clements, John Musker, USA, 1997)
Dostala jsem chuť i na nějakou disneyovku a uvědomila jsem si, že už jsem dlouho chtěla vidět tuto, protože o ní všichni tvrdí, jak je vtipná. A mají pravdu, opravdu jsem se bavila. Ne že bych se smíchy válela po zemi, ale bylo to fajn. Řecké prostředí a celá řecká mytologie, to je mi blízké a to mě baví, takže jsem byla ráda, že jsem si Herkulův příběh mohla takto připomenout. Mezi ostatními disneyovkami tento film sice nevyčnívá a taky nemá proč, ale je to určitě příjemná jednohubka, která stojí za vidění v době, kdy se vám nechce přemýšlet nad ničím složitějším. 3,5/5

Rozpuštěný a vypuštěný (Ladislav Smoljak, Československo, 1984)
Smoljak se Svěrákem mě nezklamali ani tentokrát s další kultovní československou komedií, u které jsem taktéž byla zahanbena, že jsem ji neviděla. Tentokrát mě až překvapilo, jak je pomalá, jak je flegmatická a nihilická ve svém příběhu, postavách i situacích. Vyznívala z toho ale neuvěřitelná komika. Takže tentokrát to nebylo o záchvatech smíchu, ale smíchu vnitřním, který pramenil z toho, jak hezky to bylo celé vystavěné. Nicméně to zároveň měla svá negativa, a to ta, že mi to nepřirostlo k srdci, nevytvořila jsem si k tomu vztah, zkrátka mě to osobně nijak nezasáhlo. Jako komedie to ale funguje velmi dobře, i když je to zase trochu něco jiného. 3,5/5

Má mě rád, nemá mě rád (Rob Reiner, USA, 2010)
Toto se ke mně kdysi dostalo jako tip na skvělou romantickou dramedii (na ČSFD má 82 %), ale nikdy jindy jsem o tom v životě neslyšela. Proto jsem si ji dlouho nepouštěla, nic mě na ní nelákalo kromě toho vysokého hodnocení, ale tentokrát na ni konečně přišel čas. Nejdřív jsem z ní byla nadšená, ale postupem času jsem trochu vystřízlivěla. Vizuálně vypadala moc hezky - má takové staré, zlatožluté zabarvení a odehrává se asi v 60. letech, takže nechybí krásné dobové kostýmy a kulisy. Nejdřív mě zaujal i styl vyprávění - voiceover nejdříve z pohledu chlapce a potom dívky. Jenže přesně to mě ale začalo i brzo štvát. Přestalo mě bavit a začalo mě vytáčet, že tam neustále oba mluví jako vypravěči, že slyším jejich "vnitřní hlas" - to mi přišlo jako strašně líné řešení jak odvyprávět příběh - film nabízí přece tolik možností, jak spoustu věcí ukázat! A když jsem každou zápletku viděla dvakrát, sice z jiného pohledu, ale z pohledu, který mi to ničím neobohatil, i toto mi přišlo hrozně zbytečné natahování nebo nedomyšlenost. Nicméně musím tomu nechat, že to je příjemný příběh o první lásce, takový nevšední a roztomilý. Jen mě tam taky dost rozčilovala ta vsuvka s Juliiným strýcem, protože to, jak ho ten herec zahrál, mi přišlo příšerné. Takže já bych tento film sice moc ráda doporučila, protože je opravdu milým kouskem mezi těmi hroznými teenagerovskými filmy o lásce, ale tolik věcí mě tam rozčilovalo, že nakonec ani nevím. 3/5

Stvoření světa (Eduard Hofman, Francie/Československo, 1957)
Tohle na mě už také dlouho čekalo, protože jsem si to kdysi sehnala v domnění, že jde o něco jako československou animovanou klasiku, ale pak jsem o tom už také nic neslyšela a jinou motivaci ke zhlédnutí jsem nenacházela. Jsem ale moc ráda, že jsem si to konečně pustila (navíc to shodou okolností o pár dní později dávali v televizi), protože je to neskutečně roztomilý a vtipný animák. Mnozí to haní z hlediska komunistickým ideálů v tom zobrazených, ale já se musím přiznat, že jsem je v tom nikde neviděla - možná kdybych si na to dávala pozor, ale normálním sledováním jsem si to prostě jenom užila. Werichův komentář je k nezaplacení a celé je to moc hezké, milé a často nápadité. Nehledě na to, že mám pro jakékoli biblické příběhy prostě slabost. 4/5

V Bruggách (Martin McDonagh, VB/USA, 2008)
Toto je přesný opak - nikdy jsem o tomto filmu neslyšela a pak se najednou začal objevovat ve všech možných filmových žebříčcích a všude na něj samá chvála. Dlouho se mi do něj ale přesto nechtělo, ale to bylo to nejzbytečnější odkládání, protože jen, co jsem to viděla, jsem to chtěla vidět znovu. Po skončení jsem měla pusu dokořán a jen jsem přemýšlela, jak může být něco takto úžasného. Je to neskutečný film, který kombinuje humor (britský, černý, ale především politicky nekorektní), psychologické drama, romantickou linku a krvavou, brutální akci. Má to úžasnou atmosféru, které dost dopomáhá zasazení do přenádherných Brugg, v nichž tento lehce absurdní příběh vyčnívá a přesto tam dokonale zapadá. Zbožňuji každý aspekt, každou stránku tohoto filmu, protože je to naprosto geniální. Užívala jsem si ty naprosto trefné dialogy, které mi mluvily z duše, hrozně moc mě překvapil Colin Farrell, o kterém jsem netušila, že hraje tak dobře, ale i Gleeson a Fiennes jsou úchvatní, užívala jsem si situace a nakonec i to celkové poetické vyznění, které na mě s posledními záběry dolehlo. A samotný závěr? Úchvatný! Děkuji za něj, děkuji za všechny otevřené konce, které jsou takto přesné a dokonalé. Spolužáci, kteří tento film viděli, si z něj bohužel odnesli jen ty brutální momenty, já v tom ale vidím naprosto geniální podívanou, ke které zkrátka ta krev patří. Ty momenty jsou tam tak trefné jako všechno ostatní. Je to do puntíku úžasné. Jedno z vůbec největších překvapení roku. 5/5

Katka (Helena Třeštíková, Česko, 2009)
Tento film už nám několikrát doporučovala paní učitelka na volitelné psychologii a já chtěla vidět nějaký český dokument, tak jsem se k tomu dokopala ze dvou směrů. Katka mě opravdu strhla, ale těžko se mi po ní spalo. V noci se mi o tom dokonce zdálo. Je to opravdu působivá práce, kterou paní Třeštíková odvedla, z hlediska té časosběrnosti. Moc tomu nemusela přidávat, protože ten příběh, ten život, který zachycuje, vás lehko vtáhne, je to působivé a sugestivní dostatečně samo o sobě. Na mě nejvíc určitě zapůsobily scény týkající se těhotenství a samotný porod - ten křik novorozeněte lačnícího po droze mě složil, a to nejsem žádná z těch matek pečovatelek... Tohle mi hodně dalo, především novou perspektivu na celou tu věc ohledně drogové závislosti. 4/5 

Občan Kane (Orson Welles, USA, 1941)
Konečně jsem viděla nejlepší film, který byl kdy natočen - alespoň tak ho mnozí přezdívají. Nejlepší, nejdokonalejší, nej, nej, nej. A já jim musím dát skoro zapravdu. Pokud existuje technicky dokonalé filmové dílo, je to Občan Kane. Byla jsem jak uhranutá, když jsem se na to dívala, protože vizuálně to pro mě mělo účinek jako rajský plyn, totální uspokojení. Znáte ty "oddly satisfying" videa? Tohle je jedno velké "oddly satisfying". Kamera, jednotlivé záběry, střihy mezi záběry, kompozice záběrů, mizanscéna - nádhera a skvost, přesto to nepůsobí nijak vykonstruovaně - Orson Welles to prostě uměl. Ale i z hlediska vyprávěcího je to úžasné - používá všechny možné filmové prvky a možnosti k tomu, aby vyprávěl, což je přesně to, co film má - vyprávět tím, co ukazuje. Je to hravé, forma, kterou Welles k vyprávění zvolil, je tajemná mysteriózní, napínavá, zajímavá a nevšední, přesto se v ní lze snadno orientovat, a baví. Vypráví o životě, životní příběh jednoho člověka, což by mohla být nuda, kdyby to šlo chronologicky a jediné, co byste mohli čekat na závěr, by byla smrt toho člověka. Ale ne, tento příběh nejde chronologicky, smrtí začíná a celou dobu vás napíná, nutí vás sledovat jeho příběh a zajímat se o detaily jako novinář, s kterým sdílíte stejný zájem - dozvědět se, co znamená ono "poupě". Je to nesmírně poutavé z hlediska obyčejného diváka i z odborného hlediska, o které se amatérsky pokouším, protože to z filmu dělá tak trochu unikát, něco, nad čím autor opravdu přemýšlel a nad čím si vyhrál. Jediné, co mi chybělo k úplné dokonalosti, bylo, aby mi ten příběh přirostl k srdci. Bavilo mě to a fungovalo to na mě výborně, jen jsem necítila žádnou osobní spojitost, což je jediná věc, co Občanu Kaneovi vůči mně nevyšla. Ale jinak je to něco neskutečného a jsem moc ráda, že jsem to měla čest vidět. 5/5



Tady prostě musím pochválit ten plakát. Detaily nejsou vždy důležité, ale občas je fajn, když se na ně myslí... Pak je to takhle super.

5 komentářů:

  1. Rozpusteny a vypusteny me zklamalo, humor, ktery mi nesedi. Naopak Jachyme hod ho do stroje jsem milovala uz jako dite. Skoda, ze se Ti Univerzita pro priserky nelibila, mne prisla skvela.
    Beauty of pink / Soutěž

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale tak to holt bývá :). Nicméně je od tebe super, že mi to vždycky napíšeš, díky moc za tvé reakce. :)

      Vymazat
    2. Kazdy mesic se na tohle Tvoje shrnuti hrozne tesim ;))

      Vymazat
    3. Jé, tak to mám velkou radost. Děkuji :). Já čtu i ta tvá, ale bohužel jsem líný komentátor :D. Pokusím se zlepšit.

      Vymazat
  2. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Přidejte se k úspěšným Spojte se s více než 4,000,000 investorů a obchodníků ze 170 zemí

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat

Jsem moc vděčná za každý komentář. Děkuji.