středa 2. listopadu 2016

Zkouknuto | ŘÍJEN 2016

Říjen byl jeden z nejlepších měsíců mého života, bohužel jsem ale také viděla nejméně filmů za poslední dobu - pouhých 10. Bylo to z toho důvodu, že většinu filmů normálně vidím o víkendu, nicméně jsem byla každý víkend v říjnu pryč a dělala jsem skvělé věci, takže mě určitě nemrzí, že jsem tak málo koukala na filmy. Většinu filmů v tomto Zkouknuto jsem viděla během pracovního týdne, na úkor školy, což jsem ale udělala velmi ráda, nicméně i tak jsem jich nemohla vidět tolik, kolik bych si přála. Ale viděla jsem pár opravdových pecek, tak se na ně pojďme podívat, protože dnes vám mám opravdu co doporučovat!

Pouta (Radim Špaček, Česko/Slovensko, 2009)
Tento film mi dlouho zcela unikal, až mi ho doporučil jeden kamarád. Zaujalo mě, že vyhrál 5 Českých lvů, nicméně jsem věděla, že tématem to nebude nic moc pro mě. Nevadí mi filmy z období totality u nás, ale tolik mě nezajímají politické thrillery z této doby a Pouta jsou přesně taková. Je to spíš takový typově chlapský thriller, temný, drsný, ponurý, tím ale vytváří výbornou atmosféru v první polovině, která mě jinak moc nebavila. Druhá polovina poskytuje zajímavé rozuzlení a psychologickou hru, což mě sice začalo bavit trochu víc, ale cítila jsem, že to bylo trochu lacinější. První půlka byla celkově promakanější, bohužel jen mě nezaujala tím tématem. Rozhodně je to ale jeden z pozoruhodnějších a lepších českých filmů poslední doby. 3,5/5

Drive (Nicolas Winding Refn, USA, 2011)
Tentokrát mě mrzí, že vám zde filmy představuji v pořadí, jak jsem je viděla, protože by mi přišlo fajn, kdybych si zrovna tento film nechala na konec, protože... To nejlepší nakonec přece! Protože Drive je určitě jeden z těch filmů, co mě opravdu zasáhly. Nemusím ho ani považovat za jeden z nejlepších filmů vůbec, ale určitě se mi zapsal do srdce, mezi mé oblíbence. Nenapadlo mě, že by mě mohlo bavit něco podobného, ale neskutečně se mi líbil tón celého filmu - na to, že se tam jedná o rychlé ježdění autem a kriminalitu, je neskutečně klidný, poetický, tichý a nenásilný (násilí se tam sice objeví v podstatné míře, ale myslím to tak, že na nic netlačí, o to je ale intenzivnější). Řidič a Irene jsou mým nejoblíbenějším filmovým párem a nějaký takový vztah mi na plátně dlouho chyběl, aniž bych si to uvědomovala. Celým filmem prostupuje množství náznaků a symbolů a tato poetika kupodivu skvěle souzní s jeho drsnější, brutální stránkou. Film by nebyl takový bez nádherné kamery, promyšlené režie, skvělé hudby (i když to není můj styl) a hereckých výkonů, které jsou profesionální a skvěle vypointované. Z tohoto filmu nemůžu být nic než nadšená. Fakt mě dostal. 5/5

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti (Tim Burton, USA, 2016)
Ohledně tohoto filmu jsem byla dost skeptická, ale naskytla se šance zajít do kina a to je šance, kterou nikdy nepohrdnu. A nakonec jsem byla neskutečně příjemně překvapená. Tohle není ten starý Burton, protože ten už takový asi nebude - Tim má podle mého názoru svůj vrchol už za sebou, nicméně tohle bylo tak příjemné překvapení, protože to bylo milé, vtipné, mírně strašidelné a opravdové - tím mám na mysli, že to nebyla nová počítačová Alenka. Jak nemám ráda počítačové efekty, tak tady jsem byla naprosto spokojená, protože tam došlo k jejich propojení s praktickými efekty a vypadalo to nádherně! Navíc to byl opravdu perfektní rodinný film na to celé říjnové, halloweenské období. Zasmála jsem se a z kina jsem odcházela s velmi příjemným pocitem. Není to nejlepší film roku, ale užila jsem si ho. 3,5/5


Frank (Lenny Abrahamson, VB, 2014)
Režisér populárního filmu z minulého roku Room na sebe už více upozornil tímto snímkem o rok dříve. Já jsem ho tehdy zaznamenala, protože mě zkrátka zaujala ta velká umělá hlava, ale nic jiného jsem o filmu nevěděla. Párkrát jsem pak zaslechla nějaké ohlasy a až po nějaké době jsem si ho opět všimla ve výčtu hipsterských filmů a tehdy jsem na něj dostala opravdovou chuť, navíc když jsem pak zjistila, že hlavní role hrají Michael Fassbender, Domhnall Gleeson a Maggie Gyllenhaal. A ten výčet měl pravdu, tohle je totiž snad ten nejhipsterštější film, jaký jsem kdy viděla. A byl úžasný. Soundtrack jsem si pouštěla neustále dokola po celý týden, hlavně závěrečnou skladbu. Frank je absurdní, a přesto naprosto výstižný a opravdový. Totálně jsem tomu rozuměla, viděla v tom samu sebe a neskutečně jsem si to užívala od začátku do konce. Pokud se vám tento film líbí tak jako mě, pokud s vámi tak souzní, budeme si určitě i velmi dobře rozumět v životě. 5/5

Upír Nosferatu (Friedrich Wilhelm Murnau, Německo, 1922)
Co se týče němých filmů, tento mě zaujal zatím nejvíc ze všech, předčil Cestu na Měsíc i Kabinet doktora Caligariho. Tenhle mě totiž doopravdy bavil od začátku do konce. Cesta na Měsíc se nemůže chlubit nějakým zvlášť propracovaným příběhem (chtít to po ní ale nemůžeme) a Kabinet doktora Caligariho vyžadoval nadměrné soustředění, přesto jsem ho nepochopila bez pomoci. Upír Nosferatu je ale dobře čitelný, velmi poutavý a především opravdu napínavý až strašidelný, jak by měl správný horor být. Takže i beze slov tento film dožil do této doby v takové podobě, že má co nabídnout i dnes, pokud nejste úplně jednoduchý divák. K tomu všemu má ale historickou hodnotu a takové filmové kvality jako Kabinet apod. 5/5

Half Nelson (Ryan Fleck, USA, 2006)
Pokud jsem dobře hledala, tento film se vůbec nedostal do české distribuce, což je dost škoda, protože je velmi zajímavý, ačkoli má určitě větší váhu v Americe vzhledem k tématu, kterému se věnuje - ale ne že by drogy nebyly i český problém. Nicméně toto je velmi zajímavý portrét učitele závislého na drogách, který se spřátelí se svou žačkou poté, co jej přistihne. Je úžasné sledovat jejich vztah, jak se vyvíjí, roste a padá na hubu. Po celou dobu si film udržuje klasickou festivalovou, nezávislou podobu, proto by mohl zapadnout mezi ostatními podobnými snímky, ale tento je určitě zvláštní a svým způsobem výjimečný pro své dialogy, chemii mezi hlavními postavami (která ale není vůbec na romantické vlně, o to tam nejde) a herecké výkony obou představitelů (Gosling byl i nominován na Oscara). Je to syrové, o to opravdovější. Zasažena jsem se opravdu cítila při jejich vzájemné konfrontaci v druhé části filmu, to byl pro mě klíčový moment, skvěle načasovaný a se správným dopadem. Pokud se vám líbil třeba film Fish Tank, tento cítím, že je na stejné vlně, i když vypráví o jiných věcech. 4/5

Obchod na korze (Ján Kadár, Elmar Klos, Československo, 1965)
Už jsem si řekla, že je na čase, abych se podívala na české a slovenské oscarové klenoty, protože je dost zvláštní, pro fanouška filmu jako já, že jsem neviděla ani jeden z těch tří. Začala jsem tedy pěkně popořádku, a to naším prvním úspěchem. Musím si přiznat, že ze začátku jsem se dost zalekla té slovenštiny, protože mi přišlo, že moc nerozumím. Za pár chvil jsem si ale zvykla a nevadilo mi šustění, další ruchy i potíže se zvukem, vzniklé stářím tohoto snímku. Jinak jsem se ale do filmu rychle dostala a bavilo mě to, i když jsem dlouho tápala, o co tam vlastně půjde. Tolik se tam toho nedělo, ale bavila mě vizuální stránka, snové představy, konfrontace Tonka s jeho příšernou ženou, ale především jeho vztah s paní Lautmanovou. Postupem času se atmosféra filmu mění s přituhováním tehdejšího režimu a korunou celého filmu je určitě závěrečná scéna, z které mi tuhla krev v žilách. Opravdu výborný závěr, na který jen tak nezapomenu, a skvělé výkony obou hlavních představitelů - Ida Kamińska si za to dokonce o rok později vysloužila nominaci na Oscara. 5/5

Já, Olga Hepnarová (Tomáš Weinreb, Petr Kazda, Česko/Polsko/Francie/Slovensko, 2016)
Na tento nový český film jsem byla velmi zvědavá a dostala jsem se na něj do našeho malého kina, kam tehdy mnoho lidí bohužel nedorazilo, což je dost škoda, protože by si veřejnost těchto dvou debutantů všimnout měla, protože si myslím a doufám, že nám toho v budoucnosti ještě mnoho ukážou. Proto mě mrzí, že se mi jejich film nelíbil tak, jak se mi mohl líbit, nicméně i když ho budu kritizovat, chci vyzdvihnout, jak pozoruhodný a zajímavý debut to je. Tento film stojí na nějakém psychologickém vývoji hlavní postavy, který by nás měl dovést k jejímu skutku, jenže ten vývoj zůstal jaksi opomenut - on je tam nastíněn, možná měl vyznít více, ale nevyzněl. Vše je zkratkovité, nedostává správnou intenzitu a neodráží se ve filmu později ani v osobnosti samotné Hepnarové. Funguje ale odměřenost, odcizenost filmu od diváka, a to i pomocí černobílého zabarvení. Film tedy do toho činu chce působit psychologicky, ale nepůsobí. Trochu psychologicky vyznívá po jejím činu, ale tam se toho dočkáme těmi nejlevnějšími prostředky - křikem, brekem, vyřčením diagnózy. Mnohem účinnější by bylo nastínit její pocity, mysl, atmosféru prostředím, kompozicí, montáží a dalšími filmovými prostředky, ale taková preciznost a dotaženost se dá od debutu očekávat jen málokdy. Vše je tedy ještě dost jednoduché, ale vidím to jako velmi dobrý start a já se opravdu upřímně těším na další počiny těchto dvou režisérů. 3/5

Musíme si promluvit o Kevinovi (Lynne Ramsay, VB/USA, 2011)
Aniž bych to plánovala, během října jsem si vybírala docela dost hororových, thrillerových nebo jinak temných snímků, a Kevina jsem si vybrala zrovna v předvečer Halloweenu, protože jsem na to dostala opravdovou chuť. Tento film mi kdysi někdo doporučil online a já moc děkuji, protože se mi to neskutečně líbilo, i když jsem to dlouho vydýchávala. Toto je velmi temný film, velmi depresivní, znepokojivý a děsivý. Přesto si režisérka vyhrála s barvami tak, že ve vás úzkost dokáže vyvolat červená i žlutá barva (a teď, jak to píšu, si uvědomuji, že jsme si dnes na psychologii říkali, že červená představuje také sklony k agresivitě a žlutá závislost na dospělém, což dost vystihuje podstatu tohoto filmu...wow), které filmem prostupují. Což je dost zajímavé, protože černá barva a celkově tmavé zabarvení by vyvolávalo takové pocity snadněji, ale mnohem přímočařeji. Režisérka si s tím ale vyhrává jinak, lépe, zajímavěji. To je také přesně to, co mi chybělo v Hepnarové - Lynne Ramsay využívá různé filmové prostředky, aby navodila potřebnou atmosféru, napětí a aby nás zavedla do mysli našich protagonistů... Na někoho tento film bude příliš depresivní, příliš psychologický a bezvýchodný, ale mě po dlouhé době něco po té psychologické stránce opravdu uspokojilo. 4/5

Psycho (Alfred Hitchcock, USA, 1960)
Halloween je super svátek už jen proto, že mě konečně donutil se podívat na tento kult, na tento klasický horor a Hitchcockovo pravděpodobně nejznámější dílo. Bála jsem se do toho jít sama, ale řekla jsem si, když ne na Halloween, tak kdy? A udělala jsem dobře, protože jsem viděla jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděla. Stejně jako u Vertiga mě dost překvapila délka snímku, tady mi ale nevadila, protože mi to nepřišlo zdlouhavé a bavilo mě to opravdu po celou dobu. Z čeho jsem měla strach, bylo, že jsem si myslela, že vím spoiler, nicméně Hitchcock mě přesto tak oblafnul, že jsem se nechala zblbnout, ačkoli se na konci ukázalo, že ten spoiler byl svým způsobem správný - a na druhou stranu nebyl a já měla radost, že jsem byla příjemně překvapená. První půlka i druhá půlka, na to, jak jsou odlišné, jsou stejně dobře vyvážené, jedna není lepší než druhá a obě mají, co nabídnout. Psycho v první části, psycho v druhé části. A bála jsem se, jak já se bála! Ale věřte mi, že to byl tak příjemný strach, že jsem to nikdy předtím nezažila. Žaludek se mi svíral, mráz mi běhal po zádech, ale po skončení filmu u mě přetrvávalo cinefilské potěšení, že jsem viděla něco tak moc dobrého. Hitchcock si mě získal podruhé. 5/5


2 komentáře:

  1. I deset je krasny pocet. Byla jsem na Sirotcinci, ale film me zklamal a to mam Burtona hodne rada. Psycho bych take chtela videt.
    Beauty of pink

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem zase neměla valná očekávání, takže možná proto, jsem byla nakonec spokojená. :)

      Vymazat

Jsem moc vděčná za každý komentář. Děkuji.