čtvrtek 1. prosince 2016

Zkouknuto | LISTOPAD 2016

Dnes vám představím třináct kousků, což se může zdát na mé poměry málo, ale není tomu tak docela. Oproti říjnu jsem se ve sledování opravdu zlepšila, ale výsledek není tak ohromující, jelikož jsem začala sledovat i seriály, které jsou časově náročnější. Chybí poslední díl Semestru, takže ten vám představím až v prosincové edici, rovněž dokoukávám 1. sérii House of Cards, takže na tu si počkejte taky ještě měsíc, ale v rámci listopadu jsem dokoukala celý jeden seriál (protože má jen jednu sezónu) a nemůžu se dočkat, až vám ho představím. Začíná se ze mě stávat i ten seriálový typ. Ale filmy stále vedou, co si budeme povídat...


Utrpení Panny orleánské (Carl Theodor Dreyer, Francie, 1928)
Tento film mi doporučili studenti Filmové vědy UK, ačkoliv jsem o něm věděla už delší dobu. Nemohla jsem se k tomu ale odhodlat, ale jednoho dne na mě opět přišla chuť - chuť na němý film. A tento byl naprosto skvostný. Atmosférou i tématem mi v mnohém připomněl naše Kladivo na čarodějnice. Každopádně je to nesmírně emotivní dílo s úžasným hudebním doprovodem, který vás do toho dostane, kdybyste s tím náhodou měli problém. Ale ten nejspíš nenastane, protože ačkoli je to film beze slov, je nesmírně poutavý a sedře vás až do krve. 5/5

Mafiáni (Martin Scorsese, USA, 1990)
Já jsem o tomto filmu slyšela, že je dobrý, že je hoodně dobrý, ale to ani v nejmenší nenaznačovalo, jak úžasný film to je. Pro mě to byla totální filmová lázeň, dokonalost - prostě příklad dokonale odvedené práce. Ani vám nedokážu popsat, jaké vnitřní uspokojení jsem z tohoto filmu cítila - vnitřní klid z toho, jak vyvážený a promyšlený a dokonalý ten film je, a zároveň neklid z toho vzrušení, které jsem po celou dobu pociťovala. Tenhle film má prostě všechno a vše je na svém místě a je to vypointované a graduje to tam, kde má, má to na vás přesný účinek, přesný dopad, ty dialogy jsou neuvěřitelné a celé je to prostě... oh, wow, omg, uuu... 5/5

Horace and Pete (Louis C. K., USA, 2016)
O tomto seriálu bych se pravděpodobně jen tak nedoslechla, kdyby o něm nepsali v Cinepuru, a byla by to neuvěřitelná škoda, protože ačkoli první dva zmíněné filmy byly sebelepší, čekala jsem to od nich, ale tohle pro mě bylo naprosté překvapení. Horace and Pete je můj nový oblíbený seriál, ačkoli se vůbec netváří jako kterýkoli jiný seriál, který doposud vznikl - protože je to jiné. Formou, příběhem, pojetím, dialogy, aktuálností, autenticitou. Je to komedie, ale zároveň velmi smutná, nervy drásající až depresivní. Ale je to opravdové. Neskutečně mě dostaly právě ty dialogy, když spolu jednotlivé postavy mluvili - ono to bylo skutečné. Byla jsem jak u vytržení, protože nic tak opravdového, přirozeného, bez afektu a patosu jsem ve filmu ani v seriálu doposud neviděla. Když jsem se potom podívala na další film, měla jsem pocit, že to všichni přehání, že jsou ty dialogy strojené, že takhle by to člověk doopravdy nikdy neřekl. Seriálu Horace and Pete se to konečně povedlo - znělo a vypadalo to opravdově, přesto to nebylo nudné. Potom to, o čem ty dialogy byly, byla další věc, co mě na tom dostala. Řešily se tam aktuální problémy, které cloumají společností - ať už na společenské, politické, rodinné nebo přátelské úrovni. Často mi prostě mluvili z duše, probíhaly tam neskutečné diskuze, ve kterých jsem se viděla, točily se tam myšlenky, které si mi už dlouho honily hlavou. Navíc to nebylo politicky korektní - nebáli se mluvit sprostě, nebáli se mluvit o černoších, menšinách, homosexuálech i tvrdě, prostě tak, jak o nich většina společnosti mluví, i když to třeba nemyslí přímo špatně. No, mohla bych se tady rozepisovat ještě dlouho, ale radši vám na to udělám další seriálový tip - protože tenhle vážně stojí za to. 5/5

Salon Irena (Šimon Štefanides, Česko, 2015)
Popovídám vám tu znovu i o Šimonových filmech, ale pokud vás zajímá celý článek o promítání jeho filmů, najdete ho zde - ani tady ale bohužel nezmíním všechny, co jsme viděli, a zaměřím se jen na ty, co můžete najít na Šimonově profilu na ČSFDSalon Irena je krátký snímek, který popisuje dost prostou věc. A popisuje ji hezky ironicky. (Toť můj pokus být krátká, prostá a výstižná jako film samotný...) 3,5/5

Slepice (Šimon Štefanides, Česko, 2012)
Tento film je určitě nyní můj nejoblíbenější z jeho amatérské tvorby, ale musela jsem mu dát druhou šanci, abych ho plně docenila. Až napodruhé mi krásně došla jeho absurdita, vtip a opět ta slavná ironie. Na amatérský film opravdu velmi dobrá práce. 4/5

Nehoda (Šimon Štefanides, Česko, 2016)
Tohle byla pro nás velká filmová událost, protože se Nehoda natáčela u nás v regionu, hrají v ní známí herci, prostě hogo fogo. Pro mě to ale nakonec bylo mírné zklamání. Ne že by tomuto filmu chybělo něco, co ty předchozí dva neměly, ale nepřekvapil mě ničím novým. 3/5

Anticorro (Šimon Štefanides, Česko, 2016)
Tento film jsem vám ve velkém článku nezmiňovala, protože byl mezi těmi, jejichž jméno jsem zapomněla. A u tohoto to byla zrovna škoda, protože se mi líbil a pamatovala jsem si ho. Je to zajímavé sci-fi z 80. let, kde hraje velkou roli hra se světlem. A ta je výborná. Navíc filmu nechybí hutná, temná atmosféra a napětí. 4/5

Posvátná prostitutka (Šimon Štefanides, Česko, 2016)
Tento krátký dokument není ani tak zajímavý svým provedením jako tématem, které přibližuje. Tím tématem je sexuální asistence. V dokumentu sledujeme příběh jedné takové asistentky a jejího klienta-vozíčkáře. Je to dost kontroverzní téma, ale v tomto snímku dle mého názoru perfektně zvládnuté, citlivě, vkusně a objektivně podané. 4/5

Melancholia (Lars von Trier, Dánsko/Švédsko/Francie/Německo, 2011)
O tomto filmu jsem hodně slyšela, především o tom, jak perfektně představuje téma psychické poruchy, deprese. Po filmu Dogville, který mě naprosto dostal svou hloubkou, komplexností a prožitkem, jsem měla velmi vysoká očekávání, ale Melancholia pro mě byla trochu zklamáním. Ne však po vizuální stránce - vizuálně je tohle jeden z nejkrásnějších filmů, co jsem kdy viděla. Hodně vychází z obrazů a doopravdy jako obraz vypadá, prostě nádhera. Nicméně mě zklamal po příběhové stránce, a to tím, že postrádal tu hloubku, kterou jsem si v Dogvillu tak užila. Přece jenom přináší zajímavý pohled na věc, unikátní atmosféru a originální myšlenky, ale spíš to bylo na efekt, stejně jako ten vizuál. Vypadalo a tvářilo se to krásně, ale nic víc pod tím nebylo. Pod barvami ještě plátno, ale pak už jenom vzduchoprázdno. 3,5/5

Apokalypsa v Hollywoodu (Seth Rogen, Evan Goldberg, USA, 2013)
Tohle je ideální film na večer s kamarády - jindy se na to ani nemá cenu dívat. Je to totálně ujetá americká kokotina, ale kupodivu jsem se u téhle i zasmála, protože to v určitých chvílích bylo doopravdy vtipné. Často sprosté a nevkusné, ale většinu času to ani nebylo trapné, což mě doopravdy překvapilo. A velmi mile. 3/5

Můj soused Totoro (Hajao Mijazaki, Japonsko, 1988)
Tento film byl poslední od Mijazakiho, který jsem opravdu toužila vidět. Zajímají mě i jeho další, ale dám si od něj na chvíli pauzu a prozkoumám zase jiné japonské režiséry anime. Tento příběh patří k jeho nejznámějším a nejoblíbenějším. Mě sice tolik neoslnil, ale chápu, proč se lidem líbí. On je to totiž krásný film. Rodinná pohádka, velmi roztomilá, nenásilná, magická. Mým problémem nejspíš je, že pokaždé čekám novou Princeznu Mononoke, která je na rozdíl od jeho ostatních filmů dost temná. Totoro je naopak to nejroztomilejší, nejpozitivnější a nejrodinnější, co jsem od něj zatím viděla. Určitě je to i pro malé děti, protože je to spíše pohádka ze života než cokoli jiného. A to není špatně. 3,5/5

Život pod vodou (Wes Anderson, USA, 2004)
Už dlouho jsem si chtěla pustit dalšího Andersona a konečně mě k tomu dokopal seriál Semestr, jelikož jeho hlavní postava, studentka filmových věd Amálie, miluje právě Život pod vodou. Mě tedy z Andersonových filmů zatím zaujal nejméně, ale to především kvůli příběhu, do kterého jsem se nedokázala vžít. Andersonovy filmy jsou umělecky nádherné a vytváří neuvěřitelné světy, a i když i tento byl vizuálně krásně sestavený, nedokázala jsem v životě na moři i pod vodou najít tu poetiku, kterou v ní vidí mořeplavci a námořníci. Bylo to ale fakt vtipné a hravé a nápadité, jak jsem u Andersona zvyklá, mělo to úžasný soundtrack, ale jak říkám - osobní přilnutí k příběhu... Nic takového. 3,5/5

Imaginární lásky (Xavier Dolan, Kanada, 2010)
Podle Amáliina profilu na ČSFD jsem zjistila, že máme dost podobný vkus. Mezi jejími oblíbenými filmy se vyskytují i mé oblíbené, ale byly tam i Imaginární lásky, o kterých jsem ještě neslyšela. Samozřejmě jsem ale znala jejich režiséra, od kterého jsem ale zatím nic neviděla, tak jsem toho využila a hned jsem se rozhodla tento film prozkoumat. A zamilovala jsem se. Zamilovala jsem se do filmu, do Dolana jako režiséra i do Dolana jako muže - jen škoda, že mi to on nikdy nebude moci oplatit. Moc se mi film líbil jak po příběhové stránce, tak po režisérské a vizuální. Propojení kamery a střihu s úžasnou hudbou mě dostalo a bilo mi z toho srdce - doopravdy. Tlouklo na poplach, jak jsem se cítila být součástí toho příběhu, tlouklo mi do rytmu té hudby, do rytmu toho příběhu. Některé scény mi braly dech, neskutečně mě bavilo, jakým způsobem to Dolan vymyslel a natočil. Bavily mě hlavní postavy a jejich propletení. Tohle byl milostný trojúhelník, který jsem ještě nezažila. Byl neotřelý a nebyl otravný. Bavilo mě to tak moc, že to správnými slovy popsat nedokážu... 5/5

Come Together (Wes Anderson, USA, 2016)
Pak se na internetu objevila Andersonova reklama pro H&M. Taková reklama, že to nevypadá jako reklama. Normální krátký film tak, jak ho může natočit jen Anderson. Nádherný, prostý příběh, který mě maximálně hodil do vánoční nálady. Díky za tu píseň na závěr. 4/5

Nenápadný půvab buržoazie (Luis Buñuel, Francie/Itálie/Španělsko, 1972)
Prý název pro tento film vybrali autoři tak, aby nedával žádný smysl, aby se filmu nijak netýkal. Nicméně mně dává smysl naprostý a přijde mi, že i dost vystihuje (i když ironicky), oč se ve filmu jedná. Bála jsem se ho, protože Andaluský pes mi opět dokázal, že surrealismu nerozumím a nevidím v něm kouzlo, ale tento film mi nepřišel tak surrealistický jako spíš absurdní. Nedávno jsme totiž ve škole probírali absurdní drama a mně tento snímek přišel jako výborný příklad. Samozřejmě tam určité surrealistické prvky jsou, ale naštěstí (pro mě) ustoupily do pozadí příběhu. Takže ano, je to absurdní, je to snové, ale stále to dává smysl a je to koukatelné. Ale především to bylo doopravdy vtipné a já se skutečně bavila. Film tedy sbírá body za příjemné překvapení, vtip a úžasnou nápaditost. 4/5


Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsem moc vděčná za každý komentář. Děkuji.