čtvrtek 2. února 2017

Zkouknuto | LEDEN 2017

Leden roku 2017 jsem začala výborně - celkem jsem zvládla zkouknout 23 filmů, u toho jsem však zvládla mít na vysvědčení samé jedničky, zúčastnit se dvou maturitních plesů, zajet na víkend na výlet do Prahy, pohnout s pořádáním benefiční akce, vypracovat 5 otázek k maturitě k jednomu předmětu a ještě jednou tolik k dalším dvěma, přečetla jsem dvě důležité knihy, snad jsem i něco zhubla... 
Já jen doufám, že se vám daří stejně dobře. 
A že mně takový stav ještě dlouho vydrží...


Sherlock: Šest Železných dam (Rachel Talalay, VB, 2017)
Sherlocka jsem považovala za nejgeniálnější seriál, který kdy vznikl, až do druhé série. Třetí série se mi také líbila, ale nedosáhla na kouzlo prvních dvou řad. Vánoční speciál se mi hodně líbil, ale ani ten nebyl tím pravým ořechovým. Těšila jsem se na návrat do Baker Street do 21. stol. Jenže ani to zcela nenaplnilo má očekávání. Více se k tomu vyjádřím ještě v souvislosti s dalšími díly, ale už to zkrátka není ono. Tento díl sice ode mě získává nejmenší hodnocení, ale možná ho skoro oceňuji nejvíce, protože ačkoli není celkově tolik zajímavý, není tak překombinovaný a namachrovaný jako dva následující díly. Naopak se mi v tomhle líbil náhled do jejich obyčejných životů. Ale ta zápletka samotná už mě tolik nedostala. 3/5

Lásky jedné plavovlásky (Miloš Forman, Československo, 1965)
Začala jsem číst knihu o československé nové vlně, a proto jsem dostala obrovskou chuť na československé filmy ze 60. let, abych trochu dotáhla své nevzdělání v této oblasti. A s tímto filmem se mi Forman neuvěřitelně trefil do vkusu. Měla jsem strach, že po Hoří, má panenko, které mě tolik neoslnilo, mě Formanovy české filmy nenadchnou, ale u tohoto jsem se neskutečně bavila od začátku do konce. Bavila mě ta občasná nanicovatost některých postav, naivita hlavní hrdinky, ale i ten niternější obrat na konci, ale hlavně mě bavilo poslouchat ty dialogy. U toho jsem se neskutečně nasmála. K tomu to má výborný hudební doprovod a některé záběry jsou opravdu krásné pro oko. Já nevím, občas jsem se v něčem dost viděla, ačkoli jsem zažila úplně jinou dobu, jiné podmínky a jiné situace. 5/5

Adelheid (František Vláčil, Československo, 1969)
Adelheid je zase trochu jiný zástupce československé nové vlny. Vypráví příběh o osidlování pohraničí po odsunu Němců, na jehož pozadí se rozvíjí zajímavý vztah mezi Němkou a příchozím Čechem. Je to poutavá psychologická sonda do duší dvou lidí a je zajímavá v tom, že se pod kůži dostaneme vlastně jen jednomu z nich. Adelheid samotná zůstává zahalena jak před Viktorem, tak před diváky. Má to výbornou atmosféru a drtivé vyústění, avšak to, jak je rozehrána ta vztahová linka mezi dvěma hlavními postavami, pro mě zůstává opravdu tím nejlepším na celém filmu. 5/5

Saló aneb 120 dnů sodomy (Pier Paolo Pasolini, Itálie/Francie, 1975)
Toto je první film, který jsem se rozhodla vůbec číselně nehodnotit, protože si nemyslím, že je to film, který by se dal číslem odbýt. Tenhle film je asi to nejzvrácenější, co jsem v životě viděla. Je to nechutné a odpuzující a neskutečně ohavné, ale nechce se mi věřit, že by si tím jednoduše režisér chtěl uspokojit vlastní úchylné choutky, jak to někteří kritizují. Tímhle filmem chtěl něco sdělit a viděla jsem v tom to zneužití moci, ale Pasolini si k tomu vybral opravdu ty prostředky, které s lidmi zamávají natolik, že v tom ten jeho pravý smysl neuvidí. Nebo možná chtěl, aby to pochopili jen vybraní. Nebo to myslel úplně jinak a my se to nedozvíme, protože zanedlouho po natočení tohoto filmu zemřel. Musím se podívat na více jeho filmů, abych lépe poznala jeho tvorbu. Do té doby se tohle dá jen těžko popsat slovy, natož to shrnout jedním číslem v rozmezí odpad! pět. bez hodnocení

Lidská stonožka (Tom Six, Nizozemsko, 2009)
I tento film často figuruje na seznamu těch nejkontroverznějších vůbec, ale zatímco Saló na tom seznamu chápu, nevím, co tam dělá tohle, protože Lidská stonožka není nic jiného než špatný pokus o horor. Ten ústřední námět je sice nechutný, ale v hororech se setkáte s různými nechutnými věcmi, a ačkoli nerada, už jsem si na to asi zvykla. Lidská stonožka však mimo to nenabízí nic zajímavého ani originálního. Postavy nemají žádnou motivaci, jsou to navíc úděsní herci, dialogy nemají pointu, nejsou zajímavé, spousta věcí je tam nedomyšlených a nedávají smysl. Vytrácí se z toho veškeré napětí, o tom, že bych se bála, nemusí být ani řeč, protože nebála. Lekačka je tam jen jedna, za to dost špatná a nezáživná. Nakonec i s tím samotným námětem není naloženo nijak zajímavě a žije jenom na tom, že se to snad lidem bude zdát nechutné. Já nevím, tohle bylo prostě jen směšné, úděsné, trapné a zbytečné. odpad!

Collateral (Michael Mann, USA, 2004)
Tohle jsem si naopak velmi užila, protože já na čistě akční filmy moc nekoukám - oni mě totiž často nebaví. Rychlá auta a zbraně nejsou zrovna můj šálek čaje. Když je ale akční film dobře vystavěný, má zajímavý námět nebo postavy, jsem schopna si ho užít, tak jak jsem si užila právě Collateral. U tohoto filmu na tom měla největší zásluhu ústřední dvojice v podání Jamieho Foxxe a Toma Cruise, kterého sice normálně nemám moc v oblibě, ale tady se mi oba společně neskutečně líbili. Mezi nimi fungovala taková správná parťácká chemie, ačkoli to nebyli parťáci. Mimo to to bylo opravdu akční a napínavé a já si to užívala asi tak, jak bych si akční film užívat měla. 4/5

Očista (James DeMonaco, USA/Francie, 2013)
Na tohle jsem byla hodně zvědavá zase po stránce toho, jak moc se jim povedlo využít potenciál, který jim zvolený námět nabízel. Ale bohužel - moc ho nevyužili (nebo spíš ho nevyužili dobře). Ono jde i to, jakému žánru to autoři chtěli podřídit. S tímto námětem to totiž mohla bát zajímavá politicko-sociologická diskuze, mohlo to mít existenciální podtext, prostě to mohlo být hluboké, mnohovrstevnaté a podnětné. Ale je z toho jakýsi thriller/horor, který není děsivý, napínavý, většina zvratů je vám předem jasná, zkrátka to postrádá jakékoli thrillerové nebo hororové kouzlo. Že se u toho bavíte a nenudíte, to je sice pravda, ale víc než na čistý průměr - a to především díky tomu námětu - to opravdu nedá. 2,5/5

Sherlock: Skomírající detektiv (Nick Hurran, VB, 2017)
Tohle byl oproti prvnímu dílu obrovský obrat a já byla nadšená jako dřív. Tedy po prvním zhlédnutí. Když jsem se na to podívala podruhé, uvědomila jsem si spoustu věcí. To, co ve mně vyvolalo nadšení, byla ta úžasná část, kde je Sherlock zdrogovaný. Ta je perfektně vystavěná, sestříhaná a je neskutečně působivá. Zbytek také není špatný, určitě to pro mě bylo zajímavější než první díl, je to hlavně vtipné a plné narážek, které vám připomenou, proč jste si ten seriál zamilovali. Exceluje zde jak Sherlock, tak John, a zrovna tak paní Hudsonová. Jenže... Jenže to začalo být hrozně překombinované. Když jsem se na to dívala podruhé, úplně mě bilo do očí, jak se Moffat chlubí - Podívejte se, jak jsem chytrej, že jsem tohle všechno dokázal vymyslet, tyhle zvraty, tyhle dedukce, to je působivé, co? To by vás nikdy nenapadlo, co? Tyhle věty jsou přehnané, ale skoro to tak na mě působilo. Moffat se začal hrozně předvádět, ten jeho manýrismus začíná být očividný i v Doctorovi Who. A právě u sledování Sherlocka jsem měla pocit, že se spíš dívám na díl Doctora Who. Ten se může dovolit být nesmyslný, přehnaný a přemanýrovaný, ale ne Sherlock, ne tak, jak jsem na něj zvyklá. Sherlock, to byl pro mě vždycky seriál, který je přísně logický, koherentní a realistický, i když excentrický. Byly to mysteriózní případy, které mají reálný podklad, a hlavně nejsou překombinované a všechno nebylo propojeno se vším. Abych to shrnula - tenhle díl se mi líbil, fakt jsem si ho užila, ale je to tím, že využívá docela jednoduché metody, aby vás strhl. Povedlo se mu to, proto dávám takové hodnocení, ale ve skutečnosti jsem z toho i taková rozmrzelá. 4/5

Ostře sledované vlaky (Jiří Menzel, Československo, 1966)
Tímto jsem dohnala druhý ze tří česko(slovenských) filmů, které vyhrály Oscara. Musím tedy říct, že mě Ostře sledované vlaky překvapily po několika stránkách. Jednak mě udivilo, jak poklidný je to film a jak málo se v něm stane. To mi ale vůbec nevadilo, protože mi to přišlo hezky a mile poetické a bavilo mě trávit s Milošem čas a sledovat jeho trable. K tomu je to opravdu nádherně natočené - ty kamerové záběry jsou přenádherné. K tomu mě ale udivilo, že takový film zaujal Akademii natolik, že mu toho Oscara opravdu udělila. Mně přišel skvělý, ale zároveň takový malý, skromný, komorní, proto mě udivuje, že měl a má takový úspěch v zahraničí. Navíc mi přijde, že je tam spousta skutečností, které může pochopit jen Čech nebo Slovák, člověk naší nátury. Ten konec je sice emotivní, ale ne tak velkolepý, jaký by ho udělali třeba právě Američani - ti by z toho vyždímali emoce do poslední kapky. Menzel ho tam dal jen tak mimochodem - je důležitý, ale je spíš na divákovi, aby si v sobě ty emoce vytvořil a vypustil, v jaké síle uzná za vhodné. Menzel sám nepoužil mnoho prostředků, které by z nás naše emoce vytlačily rychleji nebo intenzivněji. A to se mi moc líbilo. 5/5

Osm hrozných (Quentin Tarantino, USA, 2015)
Na nejnovější Tarantinovku jsem se chystala taky dlouho, protože mě zase děsila ta její délka. Ale jak se ukázalo, zase to byly jen zbytečné strachy, protože Tarantino je mistr v ovládání času, který si pro svůj film vytyčil. A tady je to opravdu velká poklona, protože celý film se odehrává prakticky jen na dvou místech - úvodní dlouhá scéna v jednom kočáře (tipuju tak 1/3 filmu), zbylé 2/3 v jedné místnosti. Tyto dva prostory ale naprosto ovládl svými dialogy, a kdyby to náhodou někoho nebavilo, může se těšit zase na pořádně krvavou, brutální akci, ale pokud znáte Tarantina, víte, že to opravdu stojí především na těch dialozích. 4/5

Blade Runner (Ridley Scott, USA/Hong Kong/VB, 1982)
Já a Ridley Scott jsme se zatím moc neskamarádili. Viděla jsem Marťana, který mě nepřesvědčil, Dobrý ročník, který mi přišel mezi romantický komediemi naprosto obyčejné a téměř zbytečný, ale teď jsem se dostala i k jeho kultovními Blade Runnerovi, který jsem doufala, že mě konečně dostane, protože v jeho pokračování hraje Ryan Gosling. Nicméně ani Blade Runner mě nepřesvědčil. Mně to totiž ukrutně nebavilo. Ta noirová atmosféra je sice poutavá a ty efekty jsou neuvěřitelné, ale celkově mi to přišlo tak pomalé a utahané, že jsem ztrácela pozornost. Je v tom i ta filosofická linka, ale není podle mě velmi dobře nastolená. Je mi jasné, co tímhle příběhem chtěl režisér říct, ale z toho filmu to moc nevyznívá. Nebo ho možná tak utahal, že na konci už zkrátka člověk neudrží pozornost tak, aby sledoval, jakými prostředky do něj ty otázky chtěl Scott nacpat. Ale pochopíte, o co tam jde, protože je to dost jasné a od té doby se o podobné filosofická zamyšlení snažilo více filmů a Blade Runner se mi mohl fakt líbit, ale Scott by to musel zkrátit nebo aspoň tak nenatahovat. 3/5

Když Harry potkal Sally (Rob Reiner, USA, 1989)
Udivilo mě, když jsem zjistila, že tohle natočil stejný pán jako Má mě rád, nemá mě rád, což byl sice milý film, ale s neskutečně otravným množstvím voice-overu. Protože Když Harry potkal Sally není vůbec otravný film - naopak! Tohle pasuji na nejlepší americkou romantickou komedii, jakou jsem kdy viděla. Tenhle film vládne dialogem, a to neskutečně trefným, vtipným a poutavým. Rozehrává mezi hlavními postavami úžasný vztah, neskutečnou chemii a vy jim díky tomu naprosto oddaně fandíte. Celkově je to fakt neskutečně vtipné, úžasně rozehrané a tak hezky, mile romantické, že nebudete mít pocit, že vás někdo polil medem, ale spíš se budete cítit tak, že vás opravdu něco hřeje u srdce a hladí po duši. Tenhle film prostě dokázal, že i americká romantická komedie může mít vkus, šmrnc a vtip a že může být chytrá a duchaplná. 5/5

Sherlock: Poslední případ (Benjamin Caron, VB, 2017)
Tohle nebylo finále, v jaké jsem doufala. Tohle mohl být jakýkoli jiný mezipřípad, ale ne ten poslední. Hra, která je tam rozehraná, zabaví, ale je hrozně epizodická, napětí je tam hrozně rozmělněno - když dostanou nový úkol, jste napjatí, ale jakmile je vyřešen, napětí pomine. A jak se to točí pořád dokola, ztrácíte chuť být napjatí. A zase - je to neskutečně překombinované, namachrované a manýristické. Hraje to především na efekt, na to, že budete okouzleni, ale tentokrát už jsem se moc oblafnout nenechala. Jak ale říkám, Sherlock to umí nastolit tak, že i když to není geniální, stále vás to baví. Samotný závěr je roztomilý, ale není to zkrátka vyvrcholení, v jaké jsem doufala. 3,5/5

Stařec a moře (Alexandr Petrov, Rusko/Kanada/Japonsko, 1999)
Toto je krátký snímek, který nám spolužačka pustila po své prezentaci na jeho knižní předlohu od Ernesta Hemingwaye. A jsem jí za to neskutečně vděčná, protože jinak nevím, jestli bych na tenhle film někdy narazila, i když je to výherce Oscara. Já miluji animované filmy - jak klasické disneyovky a pixarovky, tak i takové, které mě svou animací překvapí a nadchnou - jako třeba Píseň moře, která je nádherná, ale příběhově mě tolik nebavila. Stejně tak Stařec a moře patří mezi vůbec to nejúchvatnější, co jsem mezi animovanými filmy viděla. Je to překrásné, nádherné a úchvatné - jako se koukat na impresionistický obraz. Ten samotný příběh Ernesta Hemingwaye mě nikdy úplně neuhranul, ale to tomuto filmu můžu těžko zazlívat, protože si jinak osobně myslím, že ho zobrazil nejlépe, jak mohl. 4/5

Zabil jsem svou matku (Xavier Dolan, Kanada, 2009)
Tak jsem se konečně dostala k dalšímu Dolanovu filmu, tentokrát k jeho debutu. Že je to debut, je celkem znát - občas celý film působí trochu neuspořádaně - Dolan tam kombinuje několik různých stylů natáčení a skládá je dohromady a občas to působí jen jako experiment - jako kdyby si zkoušel, co všechno může s kamerou vymyslet. V jeho dalším filmu Imaginární lásky už je znát, že si svůj styl vybral a jednotlivé záběry kombinuje už podle nějakého systému a neplácá všechno dohromady. Ne že by mi to v Zabil jsem svou matku nějak zvlášť vadilo, jen jsem si toho všimla. Celý ten film je ale neuvěřitelný - scénář k němu napsal v 16, natočil ho ve svých 20 letech. Já měla tu nevýhodu, že jsem takhle komplikovaný vztah se svojí mamkou neměla, proto jsem spoustu zde vyobrazených situací nechápala. Proto bych i ocenila, kdyby šel Dolan trochu víc do hloubky, do psychologie postavy, kterou sám hrál, abych ho lépe pochopila. Ten scénář je ale jinak výborný, některé repliky mě vyloženě dostávaly a neskutečně mě baví, jak je to natočené a poskládané dohromady. Určitě jeden z nejpůsobivějších debutů, které jsem doposud viděla. 4/5

Po krk v extázi (Matthew Vaughn, VB, 2004)
Brácha se se mnou chtěl podívat na film, ale chtěl nějakou komedii. U té příležitosti jsem zjistila, že ve své filmotéce mám žalostně málo komedií. Vlastně v tom okamžiku žádnou. Myslela jsem si ale, že Po krk v extází by komedie být mohla vzhledem k jejím režisérovi, který natočil takové filmy jako Kingsman nebo Kick-Ass. Bohužel to byla mylná očekávání - tady je humoru málo, i když tam je. Především to je ale akční drogový thriller. Není v ničem vyloženě špatný, ale spíš mě nebavil. Je to spíš takový film pro kluky. Problém byl ale spíš na začátku, kde mě zahltily jmény a přezdívkami a já pak nevěděla, kdo je kdo a kom se vlastně mluví. Jinak s tímto filmem jsem už viděla Vaughnovy všechny - a netrpělivě čekám na druhé Kingsmany. 3/5

Mulholland Drive (David Lynch, Francie/USA, 2001)
Tento film jsem chtěla vidět už dlouho, protože jsem se chtěla seznámit s tvorbou Davida Lynche a zároveň jsem byla zvědavá na samotný film, který je v některých žebříčkách pasován na nejlepší film 21. století. K tomuto titulu se já nejspíš nepřipojím, i když se mi film líbil hodně. Já mám asi totiž nejradši, když film plně pochopím. Ale chápu, že základem tohoto filmu, je obrovské množství mezer v příběhu, které zůstanou nezodpovězeny. Co se tomu ale musí nechat, je, že je to opravdu působivý film. Je mysteriózní, napínavý, má erotický nádech a ničím si v něm nemůžete být jistí. Ke konci přichází zvrat, který mě sice překvapil, ale na druhou stranu jsem si říkala - ono je to opravdu jen tohle? Ten samotný zvrat totiž není tak zajímavý, ale to, jak je propojena část před a po tom zvratu, to je na tom to zajímavé, zvláštní a působivé. Takže ano, tento film na mě opravdu zapůsobil, ale mohl být podstatně kratší, aby mě bavil ještě více. Tady je taky ten problém - kdybych ten film naplno pochopila, asi bych mu dala i pět hvězd, ale zase by ztratil kouzlo toho nerozluštitelného tajemství. Takže já tedy naprosto chápu režisérovo rozhodnutí a oceňuji ho, ale ke mně si takovéto filmy hledají cestu vždycky těžko. 4/5

Princezna Nevěsta (Rob Reiner, USA, 1987)
"My name is Inigo Montoya. You killed my father. Prepare to die." Tyto repliky jste už určitě slyšeli. Je to slavný proslov, který se paroduje velmi často v jiných filmech nebo seriálech - pamatuji si, že zazněl v Jak jsem poznal vaši matku a Teorii velkého třesku. A pokud jste někdy přemýšleli, odkud pochází, je to právě z tohoto filmu, na který jsem se už dlouho chtěla podívat právě kvůli tomu, abych byla u zdroje těchto slavných vět. Navíc se o tomto filmu také říká, že patří mezi ty nejvtipnější. A já se musím přidat k těm, co tento film chválí, protože já jsem si ho neskutečně užila, báječně jsem se bavila a velmi jsem se nasmála. Celé mi to přišlo jako takový Svatý grál na americký způsob. Takže ten humor je trochu jiný, ale fakt mě to bavilo. Ale spíš jsem si v tom užívala ten situační humor, absurditu jednotlivých situací a jak jsou vypointované, aby na diváka co nejlépe zapůsobily. Docela jsem se podivila, když jsem zjistila, že to natočil stejný režisér jako Když Harry potkal Sally, čímž si u mě tento měsíc získal dvojitý obdiv. Tohle je prostě výborná komedie, kterou musíte vidět. Z nějakého důvodu jí ale neumím dát plný počet, protože to nebylo stoprocentní, ale tak nějak ji nemůžu dostat z hlavy... 4/5

La La Land (Damien Chazelle, USA, 2016)
Pak přišel čas, kdy byly vyhlášeny nominace na Oscary a já se dozvěděla, na které filmy si mám políčit, protože bych nominovaných chtěla do předávání vidět co nejvíce, abych mohla také zhodnotit, zda si ty ceny zvolené filmy doopravdy zaslouží. Nemohla jsem vydržet a jako první jsem se podívala na La La Land, film s mým oblíbeným Ryanem Goslingem, muzikál, což je jeden z mých nejmilejších žánrů, režírovaný úžasným Damienem Chazellem, který mě totálně odrovnal svým předchozím filmem Whiplash. Jediné, co mě na tomto filmu mrzí, je, že se mu teď dostává takové popularity a chvály, že to lidi začíná pomalu štvát, takže se kolem tohoto filmu začíná rozvíjet i nechuť a nevole nad tím, že tento film sebere všechny ceny a ostatním nedá šanci, ačkoli za to třeba tolik ani nestojí. Já musím sama přiznat, že mě nejdřív překvapilo, že tento film získal takovou chválu u kritiků. Protože já ten film miluji, ale ona je to vlastně jenom romantický muzikál. A těch písniček mi tam taky nepřišlo tak moc jako v jiných muzikálech, takže mi to nakonec přišlo především jako romantické drama/komedie s podstatnou dávkou hudby. A já jsem si myslela, že kritici potřebují něco hlubšího, filosofičtějšího, dramatičtějšího - rozumíte mi, co tím chci říct? Ale možná se kritici nechali stejně jako já unést tolikerými odkazy na jiné filmy a muzikály, úžasnými barvami a scenériemi, nádhernou hudbou, úsměvy ústřední dvojice a celkovou poetičností a poklidností celého filmu. I s tímto vším pro mě byl film po celou dobu spíše čtyřhvězdičkovým, protože tam nebylo nic, co by mě tolik překvapilo, až na to, že to bylo všechno opravdu překrásné. Jenže ten závěr bylo to, co mě donutilo má těch pět hvězd dát. Ten závěr je jedním z nejpůsobivějších filmových závěrů, které jsem kdy viděla. TEN ZÁVĚR je něco neskutečného, úžasného, působivého a naprosto dechberoucího. Nic takového jsem nečekala a je to naprosto fantastické! Tam je každičký detail a odkaz dotažený do konce, celý příběh tam dostane svou pointu, rozuzlení a závěrečné požehnání. Je to konec, který jsem myslela, že nechci, ale když jsem ho dostala v takové formě a stylu, nechtěla bych ho jinak. Chazellovy filmy jsou se svými závěry opravdu neskutečné. 5/5

Příchozí (Denis Villeneuve, USA, 2016)
I na tento film jsem byla velmi zvědavá, protože se o něm hovořilo jako o sci-fi s mozkem, sci-fi pro inteligentní lidi, takže jsem se na to opravdu začala těšit, protože jsem chtěla nějakou sci-fi, kde akorát nelítají kosmické lodě a mimozemšťani brutálně nevyvražďují lidstvo. A dostala jsem velmi zajímavý příběh s naprosto nečekaným a překvapivým rozuzlením, které mě opravdu dostalo, nicméně ve mně ten pocit z toho rozuzlení nezůstal moc dlouho, protože to bylo ještě protaženo v takový konec, který měl film ukončit, a tento konec ve mně ten pocit nedokázal udržet. K tomu mi tam vadilo pár takových klasických amerických klišé, ale jinak to bylo opravdu nádherné, působivé a příjemně filosofické - pár myšlenek mi to do hlavy natlouklo. Tento film však stojí na výkonu Amy Adams, přičemž je fakt ostuda, že nebyla nominovaná na Oscara (rozhodně bych vykopla Meryl Streep, ať už je jakkoliv úžasná, ale Božská Florence stála za prd a Meryl tam podává nic než svůj standardní výkon). Třeba i taková Emma Stone byla sice skvělá a musela hrát, že hraje, a zpívat a tancovat, ale nepřišlo mi, že by tam měla tak silné momenty jako Amy Adams. 4/5

Harry Potter a kámen mudrců (Chris Columbus, USA, 2001)
První díl patří k mým oblíbeným, a proto jsem byla moc ráda, když jsem na jeho koncertní podání dostala od Ježíška lístky. O víkendu jsem se tedy vydala do Prahy do O2 areny, našla jsem svá výborná místa přímo naproti plátnu a pak už jsem si jen užívala tu výbornou atmosféru mezi ostatními fanoušky. Ten orchestr byl fantastický a šel mi z něj mráz po zádech, přitom jsem si o filmové hudbě něco uvědomila - ta z Harryho Pottera je vážně úžasná. Často jsem si ani nevšimla, že orchestr začal hrát - ta hudba na sebe nestrhává pozornost, ale kdyby tam nebyla, tomu filmu by něco podstatného chybělo - a taková by filmová hudba měla být, pokud nevypráví příběh jako třeba v muzikálech. Moc se mi ale líbilo, že tomu dodávali atmosféru ti fanoušci. Když se na plátně objevil John Hurt, začali jsme tleskat - já jsem to chápala tak, že se mu vzdal hold, protože ten den vyšla zpráva o jeho smrti, ale pak se tleskalo všem hercům, když se poprvé objevili na plátně. To jsem ještě chápala, dokud se netleskalo i Filchově kočce a Chloupkovi, to mi pak přišlo spíš už únavné. Samotný film ale patří k mým oblíbeným, protože tam to všechno začalo, tento díl jsem viděla asi nejvícekrát, protože zkrátka vyšel jako první, zároveň je opravdu kouzelný, milý, pohádkový, ale umí být i napínavý a strašidelný (pro mladšího diváka určitě). Po letech už z těchto filmů trochu střízlivím a vidím v nich chyby, nostalgie mě pro ně opouští, ale stále je mám nesmírně ráda. 4/5

Zootropolis: Město zvířat (Byron Howard, Rich Moore, USA, 2016)
Silný kandidát na Oscara, který si docela snadno dokázal omotat kolem prstu i mě. Začnu tedy s jednou výtkou, kterou k filmu mám - bylo to předvídatelné. Já prostě věděla, co se stane, protože to mělo velmi konvenční postup a velmi klišoidní rozuzlení, prostě něco, co jsem na jiný způsob viděla v aspoň sedmi dalších filmech. Naštěstí to ale vůbec nevadilo, protože ten film je jinak skvělý. Je zaprvé velice vtipný, Disney si tam dokázal udělat srandu sám ze sebe. Celé je to velmi uvědomělé a dívá se to na sebe s nadhledem, což jsem velmi ocenila, protože to vyústilo v opravdu pěkný, milý, vtipný a odlehčený film. Častěji je ten humor možná zaměřen spíš na dospělé než děti, což bylo také celkem netradiční. Kromě toho je ale nádherně animovaný a svůj svět využívá velmi nápaditě. Nejsem velkým příznivcem sequelů, ale docela by mě zajímalo, kde jsou všichni ptáci, plazi, hmyz atd., o nich bych klidně další příběh uvítala. Co je ale na tomto filmu asi nejvíce do očí bijící a asi i proto to pravděpodobně toho Oscara vyhraje, je to poselství, co si nese v sobě. Tohle je film o rasismu, předsudcích, xenofobii, nenávisti, šikaně, stereotypizaci, genderové nerovnosti a dalších skutečnostech, které dnes a denně potkáváme minimálně v médiích. Úžasně to ale interpretuje v rámci vlastního světa a zákonitostí tak, že je naprosto jasné, na co naráží, a přesto to má svou vnitřní logiku v rámci samotného filmu. Což je zkrátka něco, co si mě velmi získalo. 4,5/5

Zahrada slov (Makoto Šinkai, Japonsko, 2013)
Na tento film jsem narazila díky tomu, že se o něm často hovoří jako o tom nejkrásnějším animovaném filmu vůbec, a to opravdu je ve smyslu toho, jak je krásný napohled, nemusí se tím nutně myslet, že by byl krásný i příběhově. Nicméně pro mě byl krásný oběma způsoby. Ta animace je opravdu dechberoucí, neskutečně nádherná a působivá a opravdu něco, co jen tak někde jinde neuvidíte. Ten příběh mi ale přišel rovněž krásný a nesmírně poetický a já jsem si ho moc užila. Úžasně souznil s krásou obrazu, ale i s celkovým zachycením tamní atmosféry a zároveň i té atmosféry, co se přenáší na vás jako na diváka - klid, příroda, změna počasí i ročních dob, cítíte vlhkost, teplo, chlad, nervozitu, hněv. Proplouváte filmem, jako kdybyste meditovali. Je to půvabný příběh o dvou ztracených duších, co se náhodou našli, příběh o dvou lidech, jejich snech, ztracených i znovunalezených nadějích. Trvá to jen 46 minut, takže vám to nevezme moc času, ale garantuji vám, že si u toho opravdu nádherně odpočinete. 5/5


9 komentářů:

  1. Dobrý výběr, až budu hledat inspiraci, stavím se tu u tebe:) Jinak 120 dnů Sodomy je film na motivy knihy Markýze de Sade, přečetla jsem od něj asi všechno, co u nás vyšlo a zrovna 120 dnů Sodomy bych řekla, že je jeho největší a nejzvrácenější úlet. Film jsem taky viděla, ale proti knize to byl celkem odvárek a režisér se ještě "mírnil". Markýz de Sade byl prostě nemocný člověk, ne nadarmo strávil 3/4 života v blázinci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Že se krotil? Páni! Tak ta kniha musí být tedy něco... :/

      Vymazat
  2. Na Collateral se chystám, mám moc ráda film Nelítostný souboj od toho samého autora. Tak samo bych chtěla vidět Mulholland Drive, Po krk v extázi a Příchozí. Zootropolis miluji. A to jsem se na něj ani nechtěla dívat a nakonec je to jeden z mých nejoblíbenějších animáků. K Harry Potterovi se asi nemusím moc vyjadřovat, moje srdcovka. Jak filmy, tak knihy. Osm hrozných je pecka, přibilo mě to k obrazovce. Tarantino je režisérský génius, hltám všechny jeho filmy. No a La La Land. Moje srdcovka, vynikající film. A jak bylo zmíněno, ten závěr! Stejně jako u Whiplashe jsem měla husí kůži a zapůsobilo to na mě. Moc. Pan režisér to prostě umí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To máš pravdu, i Whiplash měl naprosto fenomenální závěr! Chazelle ta finále umí opravdu perfektně.

      Vymazat
  3. Zootropolis se mi strašně líbil, hodně povedený animák a na La La Land určitě plánuji mrknout, muzikály miluji.
    Beauty of pink / Knižní regál

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to si La La Land zamiluješ - to je ultimátní pocta těm nejlepším muzikálům! :)

      Vymazat
  4. Princezna Nevěsta je také moc povedená kniha, nedávno jsem ji dočetla. Také se mi při tom rozsvítilo, co znamená ona věta, která tak často zní v různých seriálech a filmech. Kromě ní jsem často slýchala i o obávaném pirátu Robertsovi. Zkrátka a dobře, v prostředí USA jde asi o povinnou četbu, že to všichni tak znají... :D

    OdpovědětVymazat
  5. Objevte eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde 1,000,000y klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

    Obchodujte kdekoliv - Čas jsou peníze. Obchodujte na počítači, tabletu a mobilu

    Otevřené obchody na eToro: 227,651,647

    OdpovědětVymazat

Jsem moc vděčná za každý komentář. Děkuji.