neděle 2. dubna 2017

Zkouknuto | BŘEZEN 2017

Březen už byl o něco povedenější než únor, aniž bych věděla, jak se mi to povedlo, protože v březnu se toho událo hrozně moc - vypracovávala jsem otázky jako šílená, pořádala jsem benefiční akci, trávila čas s kamarády a rodinou, dělala jsem zkoušky z francouzštiny, jela si pro vízum, koupila si letenku,... Prostě šílené a ještě jsem u toho stíhala se na něco koukat. Jako, musím se pochválit. Ale co vám budu povídat - duben, začíná maturita. Tak uvidíme, jestli vám vůbec stihnu něco napsat...


Pohyby rostlin (Jan Calábek, Československo, 1955)
Měsíc březen jsem začala návštěvou výstavy Na film! 2: V pohybu, kde jsem zhlédla několik prvních filmů, které vám nyní představím (a mimochodem - ta výstava je skvělá, stavte se tam!). První čtyři z nich se týkají československého experimentálního filmu. Pohyby rostlin se vám ale možná nebude zdát ani jako takový experiment, protože v dnešních přírodovědných dokumentech jsou takové záběry naprosto běžné - zrychlené záběry růstu rostlin. Je to něco krásného, čistého a fascinujícího. Tento film pro mě měl takový meditativní charakter - výborně jsem si u toho odpočinula. Nepotřebuji to vidět znovu, protože to neobsahuje nic jiného než zachycení krásy a půvabu růstu rostlin, ale na pár minut relaxace to bylo fajn. Ale na druhou stranu - stejně tak se můžete jít natáhnout ven na trávu... 4/5

Na Pražském hradě (Alexander Hackenschmied, Československo, 1931)
Na tomto filmu jsem moc neporozuměla, co je na něm tam experimentálního. Jde o poměrně zajímavé záběry Pražského hradu (a teď si vůbec nevzpomínám, jestli byly doplněny hudbou), zkoumají ho ze všech možných úhlů, ale nenabízí to nic dalšího. Popravdě mě to spíše nudilo, než zaujalo... 3/5

Ruce v úterý (Čeněk Zahradníček, Československo, 1935)
Tohle je naopak velmi zdařilý experiment. Jde o příběh, vyprávěný pouze pomocí rukou. Na záběru spatříte celé postavy jen sporadicky, ale to, co je důležité, jsou ruce - dlaně. Co dělají, jak se navzájem dotýkají, jak se pohybují. Je to nesmírně krásné, roztomilé, originální, ale přitom srozumitelné, což je u experimentálních filmů občas problém. Ale tohle je jasné a ještě vás to pobaví. 5/5 

Divotvorné oko (Jiří Lehovec, Československo, 1939)
Tohle mě rovněž nesmírně bavilo. Jde o jakýsi dokumentární experiment, který obdivuje a velebí moc kamery a objektivu. Skládá se to z mluveného slova, které doprovází jednotlivé záběry, které jsou divákovi prezentovány. Je to založeno na tom, že vám kamera představí nějaký předmět hodně zblízka, vy o něm získáte určitou představu (tedy si domyslíte, o jaký předmět jde), ale pak se kamera oddálí a vy zjistíte, že jde o předmět jiný. Jde vlastně o to ukázat, jakou má kamera moc, jak dokáže oklamat smysly diváka. Je to působivé, zábavné, zajímavé. Pokud byste si z těchto čtyřech filmů měly některý pustit, zkuste právě Divotvorné oko nebo Ruce v úterý, pokud chcete vyloženě nějaký příběh v rámci experimentu. 5/5

Dárek (Jiří Trnka, Jiří Krejčík, Československo, 1946)
Hrozně se stydím, že jsem teprve s tímto filmem viděla něco z dílny našeho světoznámého Jiřího Trnky, ale na druhou stranu jsem ráda, že jsem konečně něco viděla. Dárek je milý příběh, veselý, ale zároveň docela smutný, protože ukazuje, jak i někdy tak svobodné povolání jako umělec se musí podřizovat systému a požadavkům nadřízených (i když často nesmyslných). Přesto mi to ale přišlo zbytečně dlouhé a dalo by se to zkrátit, ale svým způsobem je to půvabné. 3,5/5

Uzel na kapesníku (Hermína Týrlová, Josef Pinkava, Československo, 1958)
Odbudu si mínusy na začátku - zase hrozně natažené, mohlo to být kratší. Ale byl to krásný, roztomilý příběh o zapomnětlivém chlapci, kterým nás provází jeho uzel na kapesníku. Kombinace hraného filmu a stop-motion animace patří mezi mé oblíbené a navíc animace hadrů, utěrek, kapesníků a podobných je hrozně komická, ale vypadá skvěle. 3,5/5 

O místo na slunci (František Vystrčil, Československo, 1959)
Tento krátký animovaný film byl dokonce nominovaný na Oscara, i když se vám to může zdát podivné z přiložené fotografie, která ukazuje, jak je animace ve filmu jednoduchá a prostá. Ale dobře se ví, že méně je někdy více. A u tohoto filmu to platí dvojnásob. Vystačil si se sluncem, dvěma postavami a pár dalšími čarami a červeným stínem a vytvořil z toho nesmírně zábavný příběh o rivalitě dvou lidí, kteří se málem poperou o ten kousek slunečného místa. Je to sice jednoduchý příběh, ale využívá všeho, co do něj zasadil, naprosto nečekaně, zajímavě, ale přesto logicky. U tohohle jsem se fakt pobavila a žasla, jak něco tak jednoduchého může být tak poutavé. 5/5

24. Český lev (Michael Čech, Česko, 2017
Hm, tohle je každým rokem větší a větší zklamání. Úplně pominu výsledky, to je jiná věc, já chci teď řešit to, jak ten pořad vypadá. Jsem sice ráda, že doktory jako předávače cen vyměnili za lidi z branže, ale ty jejich proslovy byly hrozně zvláštní. Nevím, jestli jim říkali, co mají říkat, ale působilo to na mě docela směšně. Naopak moderátorka Banášová to docela zvládala, ale jinak byl celý večer takový nudný. Nemá to žádnou pompu, žádnou senzaci, je to nuda a šeď. Alespoň to ale rychle uteklo a nijak se to zbytečně nenatahovalo. Ale Český lev potřebuje změnu - a to velkou, jinak na to lidi úplně přestanou koukat a nebude se to muset ani vysílat. Což by byla pro ceny obecně škoda, ale na druhou stranu - když to vypadá takhle, vysílat se to fakt ani nemusí. 2/5

Rozchod Nadera a Simin (Asghar Farhadi, Írán, 2011)
Na tento film jsem se chtěla podívat už dlouho, protože si jednak chci prohloubit znalosti v kinematografii zemí Blízkého východu (a Írán mě z těchto zemí zajímá asi nejvíc), zároveň však tento film také vyhrál Oscara a jeho režisér má na kontě po letošku už druhého. A musím se přidat k těm všem, kdo tento film jenom chválí. Je to sice "jen" rodinné drama o rozchodu rodičů a vlivu toho na dítě, o starostech se stárnoucími, nemocnými rodiči, ale přimíchá se do toho i soudní tahanice a vše exotické, co s tím souvisí v tak fundamentální zemi, jakou Írán je - tedy islámská víra, jiné tradice, jiný systém, jiné zákony. Pro nás požitek z filmu tedy zvyšuje ještě ta "jinakost", ale celkově toto rodinné drama získává napětí pořádného thrilleru - já jsem z toho prostě nemohla spustit oči. Je to nesmírně napínavé, poutavé, provází vás tím skvělý scénář, který vám nedá vydechnout. I přes veškerou odlišnost se v tom však najde i Evropan, protože ty problémy rozpadající se rodiny nejsou tak odlišné, jak byste si zpočátku mohli myslet - na děti to působí stejně, na manžele to působí stejně. Ty emoce nejsou rozdílné, ale skrz tento film na vás působí ještě intenzivněji, protože je opravdu působivě vystavěný. Především ten konec vás naprosto roztrhá na kusy. 5/5 

Dobytí severního pólu (Ladislav Smoljak, Česko, 1991)
Já nevím, necítím se jako pravý Čech. Jelikož jsem na cimrmanovkách nebyla odchována jako většina ostatních, necítím k nim žádný bližší vztah ani nostalgickou náladu. Navíc spoustu hlášek z nich znám, aniž bych věděla, že to z nich pochází. Dobytí severního pólu jsem viděla také poprvé a právě zde jsem zjistila, kolik známých vět pochází právě odsud. Bohužel mě proto tolik nepobavily, protože jsem je už zkrátka znala. Ale bavilo mě to, protože je to fakt vtipné, líbí se mi, jak to dokáže vystihnout povahu klasického Čecha. Úvodní seminář i samotná hra, to vše je vtipné, ale zkrátka mi to nepřijde zase tak úžasné a speciální, jak to vidí ostatní. Je mi to líto, ale je to tak. 4/5

Zodiac (David Fincher, USA, 2007)
Filmy Davida Finchera patří mezi mé oblíbené, protože jsou vždycky naprosto precizní, fascinující, temné a neskutečně působivě zrežírované. Zodiac není výjimkou, i když se mezi jeho dalšími filmy docela ztrácí. Ale není divu, protože v Zodiacu jde o něco úplně jiného. Jde o příběh policie a novinářů, kteří se snaží vypátrat sériového vraha. Ale není to o dopadení toho vraha. Proč to ale trvá bezmála tři hodiny? Protože je to o tom pátrání - o té únavné, zdrcující a zdlouhavé práci, které vás dožene k posedlosti, ale nemusí vždycky vést k dopadení vraha. O bezmoci policie, když nemá důkazy, ačkoli ví, kdo to udělal. Je to velmi působivé a velmi fascinující, ale musíte na to být připraveni. Není to klasický thriller, ale je zrovna tak výborný. 4/5

Útěk ze Sibiře (Peter Weir, USA/Spojené arabské emiráty, 2010)
Tak jsem se jednou zase na něco podívala i v televizi, když jsme si s rodinou chtěli udělat hezký večer a nic jiného nedávali, protože jinak by mě tento film asi nezaujal natolik, abych se na něj podívala sama od sebe. Ale nakonec musím říct, že jsem si to docela užila. Nevzalo mi to úplně vítr z plachet, protože mi to nepřišlo jako ten nejpůsobivější survival, který můžete mezi filmy najít. Režijně to totiž není nijak zvlášť zajímavé, zachycení samotného přežívání tady není ničím zvlášť originální. Ale jelikož je ten fenomén přežívání v divoké přírodě zajímavý sám o sobě, nepotřebujete tolik režisérské invence, aby to udrželo vaši pozornost. To, co mě na tom fascinovalo nejvíc, byly ty měnící se krajiny a scenérie, které přeživší překračovali při své cestě za svobodou. Ta příroda je prostě nádherná a nespoutaná a byla opravdu tím, co mě udržovalo v zaujetí. Není to špatný film, ale pro mě ničím zvlášť zajímavý a to je možná i důvod, proč tak nějak zapadl. 3/5 

Modré stíny (Viktor Tauš, Česko, 2016)
Česká televize teď chrlí jeden seriál za druhým a je je vůbec nestíhám sledovat. Na Modré stíny jsem si ale musela udělat čas, protože je dost možné, že se mě na ně na přijímačkách zeptají - natáčely se totiž přímo v olomouckém Konviktu, točí se kolem Univerzity Palackého a minulý rok jeden z učitelů o tomto seriálu prohlásil, že jde o nejlepší český seriál za poslední dobu. Já mu sice takové přízvisko dát nehodlám, ale opravdu není vůbec špatný. Je to detektivní seriál z oddělení vražd, což je vždy zajímavé, že? Nicméně tentokrát se to celé točí hodně okolo politiky a korupce a podobných věcí, což někoho opravdu zajímá a fascinuje, ale mě ne. Mně tato všechna politická témata spíše nudí a to je možná důvod, proč tento seriál nedokážu plně docenit. První dva díly jsem se v tom trochu ztrácela a pletlo se mi, kdo je kdo, ale další dva díly mě opravdu bavily. Na tomto seriálu je totiž zajímavé, jak je vyprávěný. Je na něm skvělé, že vám vše odhaluje postupně, ne najednou, a to navíc v trochu zpřeházeném pořadí. Takže tu strukturu si určitě cením, protože je v českém prostředí doopravdy nevšední. Co mě ale zase trochu vytáčelo, to byly herecké výkony, které byly na můj vkus až moc divadelní. Přitom tito herci, co zde hrají, jsou opravdu výborní, ale jak říkám - ten projev se mi nezdál dostatečně civilní (až na Stanislava Majera, ten byl skvělý). Ale naopak vizuální stránka seriálu je zajímavá - jednotlivé záběry jsou dost přesvětlené a to důležité se odehrává někde v dolní části nebo rohu, přitom většinu záběru zaujímá zbytek místnosti, kde se nic neděje (zkuste pod tím hledat nějakou symboliku...). Na co ale stále nemůžu přijít, je, proč se to jmenuje Modré stíny... Nevíte? 3,5/5

Podfukáři 2 (Jon M. Chu, USA, 2016)
Zavzpomínejme si na první díl - nikterak originální příběh, spíš laciný pokus o kouzelnicky působivý film, ale dostatečně akční a zábavný na to, aby udržel vaši pozornost. Podfukáři 2 ale selhávají mnohem víc. Opět jde o laciný pokus o kouzelnickou působivost, protože prostě nezapůsobíte, když veškeré triky nejsou opravdové, ale počítačem vygenerované. Tentokrát se vám ale scénář snaží "zamotat hlavu" a hrozně na vás zapůsobit množstvím zvratů a intrik, které jsou ale naprosto bezpředmětné, ničím nepodložené a naprosto vykalkulované tak, aby to snad vypadalo, že jsou scénáristé hrozně vychytralí a že vás dokázali doopravdy převést. Tohle je něco, co já nazývám zbytečný film - jednička ještě šla, byla zábavná, ale tohle byla nuda, nepřineslo to nic nového. Jediné, co mě na tomto filmu fascinuje, je množství hereckých hvězd, které do něj už napodruhé dostali. Opravdu nechápu, co je k tomuto konceptu tak táhne... 1/5


2 komentáře:

  1. Viděla jsem jen Podfukáře 2 a hrozně se mi líbili :D
    Giveaway

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jejda, no tak vidíš, že se zase neshodneme. :D :D

      Vymazat

Jsem moc vděčná za každý komentář. Děkuji.